Strana 2 - Voda je mi souzena - ač z ní mám fobii

Ačkoliv jsem rozená "princezna ze mlejna" a pocházím opravdu ze mlýna, dnes již dávno zrušeného a přestavěného, rybník máme před vraty, potok za chalupou a druhý býval před okny, vody se bojím odmala jak čert kříže.

Jediná větší vodní plocha, kterou snesu, je do poloviny napuštěná vana, ovšem za předpokladu, že se mi voda nedostane do ucha, na což si dávám bedlivý pozor a pokud se tak stane, vyděsím řevem široké okolí až do doby, kdy mi v uchu odlehne.

Z toho jasně vyplývá, že jsem zarputilý neplavec a nebydlela bych ani v Jižních Čechách ani za nic, protože to je od rybníku k rybníku, i když se mi tam jinak moc líbí.

Největší děs mi nahání, když jdu pěšinkou lesem po strmé stráni, k čemuž jsem několikrát byla donucena a pode mnou je vodní plocha. To se dá přežít jen s vypětím všech sil, modlením a hodně silnou vůlí. K tomu jsem se jednou nechala přinutit na Orlíku, poprvé a naposledy, od té doby jednoduše přidám tři kilometry a jdu jinudy.

Ono to bylo jednou ještě horší, našla jsem jako na potvoru obrovského smrže - poprvé a zřejmě naposledy. Rodinka byla daleko za mnou, protože jsem hnala, abych hrůzyplnou cestu měla za už sebou, v jedné ruce obrovskou houbu a druhou jsem ručkovala od větve k větvi, snažíc se nehledět dolů na tu děsnou vodu!
Náhle jsem se podívala před sebe... Co nevidím! Spoře oděný muž, patrně plavec, fuj, se široce otevřenýma očima a přidával do kroku!

Nabyla jsem dojmu, že se ke mně žene jen proto, aby mne okamžitě znásilnil, odhodila jsem houbu co nejdál a šplhala hbitě do stráně, zachránit se útěkem !

Za mnou se však ozvalo: "Mladá paní, jestli toho smrže nechcete, tak ho tu nechte, rád si ho vezmu, jsou vynikající !!!".
Zase nic, neznásilnil mne a ještě jsem přišla o chutnou večeři.

Komentář rodiny citovat nebudu.
Takových příhod by bylo, fobie je fobie...

Ovšem koruna všeho byl hluboký zážitek a to v bazénu v Praze, kam jsme od Zdravotní pojišťovny dostali volné poukazy. No a co já tam? V bazénu pro plavce prý byla studená voda, což mi bylo srdečně fuk jen jsem se na něj podívala.

V dětském brouzdališti, kam jsem se mezi pětileté i menší děti přece jen odvážila, byla nejen voda teplá, ale i vířivka! A to se mi líbilo. Takže zatímco zbytek rodiny si rozhýbával tělo a páteř plaváním, mrzl ve studené vodě, já se vířila a byla jsem mezi prcky spokojená, i když mi cákali do očí, brr, běhat takové hloubce, vždyť tam bylo víc jak půl metru vody!
Všechno by bylo v pořádku, kdyby za mnou nepřišel syn. Dvacetiletý.

Šel do vířivky a politovat mne: "To je škoda, že neumíš plavat, víš jak je to krásné?" No, mně je to líto trochu taky a tiše závidím, ale co mám dělat? Odcházeli jsme.

Dobrodili jsme se vodou, nesahající ani ke kolenům, do zúžujícího se pruhu k východu z brouzdaliště. Tam se syn položil do vody, byly tam zrovna vířívé otvory z obou stran a nejsilnější v celém bazénku, aby si té slasti ještě užil.
Aby mne trochu utěšil, či jak to tehdy myslel, proškolil mne: "Vidíš, nic to není, lehneš si, máváš rukama a ono tě to samo nadnáší! To je nádhera!"

Co mne to tehdy napadlo, to nevím, ale lítost nad tím, jak přicházím o tolik krás v životě, zapůsobila.

Lehla jsem si v největším víru na břicho a mávala rukama, v tom mi hrkla voda do uší a to jsem tedy začala tradičně ječet a že to umím! Jak jsem ječela, lokla jsem si té nejhorší vody, co jsem kdy pila a začala se topit! To jsem teprv mávala nejen rukama, ale i nohama, ječela a mrskala se jako kapr v blátě, kolem lítaly bubliny a já v posledním tažení při pokusu si zachránit holý život, jsem se chytla toho co bylo nejblíž.

Bohužel to byly synovy plavky..... Mezitím přiběhl plavčík, v patách za ním manžel a kolik jsem měla obecenstva kolem, by mi záviděla leckterá celebrita.

Dnes už vím, že nejhorší potupa, co může matka svému postpubertálnímu synovi udělat je, stáhnout mu plavky na veřejnosti před širokým publikem.

Dopadlo to jakž takž dobře, žiju od té doby 5 let bez dětských brouzdališť, protože rodina mi tam zakázala striktně vstup.
Oni sami, kvůli ostudě, začali chodit jinam.
Lidé se zasmáli, což je zdravé, plavčík prý něco takového ještě neviděl a asi neuvidí, já jsem jen jedna...

Ovšem syn mne už učit plavat nechce a dodnes mi ty stažené trenýrky neodpustil....jinak máme vztahy velmi dobré, jen se vody nesmí týkat.

Za 14 dní jedeme s manželem k moři oslavit 30 let trvání našeho manželství - tož SBOHEM !