Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 29.03. 2024
Dnes má svátek Taťána
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Volím těžší cestu

12. 02. 2017 | Vaše příběhy

Marka jsem poznala na konci roku. Oba jsme byli sami, nezadaní, a rozuměli jsme si. A proto, když mě pozval k sobě na oslavu posledního dne v roce, souhlasila jsem.

Silvestr jsme strávili u televize, nijak zajímavě. Přesto mi po mém návratu domů napsal, že mě má rád. I mně byl sympatický, přesto jsem stále váhala.

Nebyl to ani týden, co jsem náhodně potkala spolužáka ze základní školy. Nechodil přímo do naší třídy, ale do sousední, která se věnovala dyslektickým dětem. Ovšem, Pavel byl pro mě v dětství „blbeček“, co neumí číst a je hloupý. To až věkem jsem přišla na to, že být dyslektikem neznamená nutně snížený intelekt. S Pavlem jsme si dobře popovídali a zašli jsme spolu na kafe. Najednou tu byli dva muži, Marek a Pavel, kteří projevili zájem se se mnou blíže poznat. A já nevěděla, pro koho se rozhodnout. Marek byl pro mě ale přitažlivější, tajemnější a já měla předběžně rozhodnuto, že chci být s ním. Pavlovi jsem dala na jeho naléhání své telefonní číslo a on mi od onoho setkání pravidelně volal i psal. Marek při práci ještě dodělával vysokou školu a moc času na mě neměl. Naše další komunikace se smrskla na e-mailovou korespondenci. Sice mi psal, jak mě má rád, ale na mé dotazy, kdy se uvidíme, odpovídal stále stejně: Zatím nemá čas.

„Já také chodím do práce. Všichni chodíme do práce, ale čas na druhé máme,“ reagovala jsem.

„Já k tomu ještě studuju!“ připomněl mi. To jsem věděla. Stejně, jako mi byla jasná skutečnost, že Marek školu dělá jen s velkými obtížemi a ve skutečnosti možná na její absolvování ani nemá schopnosti. Ale mně se stýskalo. Chtěla jsem s někým trávit svůj volný čas, s někým se vídat. Marek čas neměl, s Pavlem jsem se zatím vídat nechtěla. Navíc i Pavel měl problémy, z kterých jsem měla strach. Byl vážně nemocný, po řadě chemoterapií, a dosud čekal na výsledky léčby. A já si nebyla jistá, jestli bych dala případný odchod partnera. V minulosti jsem přišla o svou lásku právě proto, že můj přítel zemřel při autonehodě, a já dobře věděla, jak je těžké přijít takto o lásku.

A stále byl pro mě prioritou Marek…

 

Napadla spousta sněhu a já si plánovala vyjet na lyže.

„Že pojedeš se mnou?“ ptala jsem se s nadějí Marka, když jsme se viděli po měsíci, protože dřív neměl čas.

„Neslibuji ti to, ale rád bych na lyže jel. Mám mít ten víkend, kdy to plánuješ, volno,“ řekl, a já se těšila.

Ale mé těšení vyšlo opět vniveč. Marka odvolali na noční směnu.

„Můžeme se vrátit dřív, abys noční stihl.“ Takto jsem reagovala, ale Marek odmítl jet.

„Copak můžu po celodenním lyžování k lince a na nohách pak strávit celou noc?“

Narychlo jsem se domluvila s kamarádkou, která jela se mnou.

Na sjezdovce jsem alespoň na chvíli zapomněla na své trápení, i na volbu mezi Markem a Pavlem, kde ani jeden nebyl ideálním partnerem.

Už jsme se chystaly na cestu zpět, když jsem se rozhodla naposledy sjet sjezdovku.

„Já už nejedu, je to na mě moc uklouzané,“ řekla kamarádka a čekala na mě v restauraci.

Trvalo to jen pár okamžiků. Těsně přede mnou přejelo nějaké dítě na lyžích a já ve snaze se mu vyhnout skončila svou poslední jízdu krkolomným pádem na zemi. Bolest v noze byla tak silná, že mi už nedovolila vstát. Zpět jsem jela sanitkou, a ne domů, ale do nemocnice. Až tam jsem se potlučená dozvěděla, že musím podstoupit operaci tříštivé zlomeniny holeně.

Krátce před operací mi volal Pavel.

„Jsi v pořádku? Co lyžování?“

A tak jsem ho seznámila s výsledkem našeho výletu. Byl smutný a chtěl za mnou okamžitě přijet. Zamítla jsem jeho nabídku. Přece jenom jsem si myslela na Marka a nechtěla jsem, aby se ti dva setkali v nemocnici.

„Sám máš hodně běhání po doktorech. Uvidíme se, až budu doma.“

A pak jsem vše o úrazu napsala také Markovi. Neodpověděl hned, ale zprávu mi poslal až k večeru z internetu.

„Myslela jsem, že mi zavoláš,“ napsala jsem další zprávu. Následovala jen zpráva z internetu o tom, jak je unavený z práce a jak mi drží palce a jak mě má rád.

Copak takto se chová zamilovaný člověk?

Po operaci jsem hned nemohla chodit. Jediný můj spojenec se životem venku byl můj telefon a také návštěvy mých rodičů. Jeden den mě přišla navštívit i Lenka, s kterou jsem byla na lyžích. Pavel volal dvakrát denně. Jeho stav se zhoršil, měl bolesti. Nádor, který měl před časem na mozku, asi chemoterapie neodstranila celý. Věděla jsem už tehdy, že operativně nelze nádor odstranit. Měl bolesti, a přesto mi denně volal. Nabídl se dokonce, že by ho kamarád mohl dovézt za mnou do nemocnice na návštěvu.

„Kdepak, šetři se,“ odmítla jsem.

A Marek? Ten mi jednou za dva dny napsal zcela totožnou SMS z internetu o tom, jak na mě myslí a přeje mi brzké uzdravení. Když jsem mu napsala, aby přijel za mnou, vymluvil se na únavu.

V nemocnici jsem strávila celé tři týdny. Zatímco ostatní pacienti se střídali, já stále nemohla domů. Připadala jsem si už jako část nemocničního zařízení. Bylo mi smutno po svém aktivním životě. Když jsem obstojně zvládala chůzi o berlích, pustili mě konečně domů.

„Můžu za tebou přijet domů?“ ptal se opět Pavel. A já tentokrát souhlasila.

Přijel, přinesl mi červenou růžičku a byl nezvykle bledý.

„Jak se cítíš? Bolí tě to?“ ptal se, ač nebylo pochyb, že sám se necítí nejlépe. Pohubl a byl bledý v obličeji. Uvařila jsem mu kávu a povídali jsme si do večera. Až večer mi přišla SMS od Marka. Ptal se v ní, jestli jsem ještě v nemocnici a jak se mám. Přidal obligátní: „Miluji Tě.“ Ale já na to už neslyšela. Ten člověk mi za celý měsíc nenapsal jedinou zprávu ze svého telefonu. K odesílání zpráv využíval pouze internet, a pokud nebyl u počítače, jednoduše nepsal. Nestála jsem mu ani za cenu jedné jediné textové zprávy!

Když jsem Markovi psala e-mail, že s ním už nepočítám, jistě si myslel, že jsem si našla někoho jiného. Ještě chvíli se snažil vysvětlit mi, jak mě má údajně rád, ovšem jen písemnou formou. Nenapadlo ho ani tentokrát sebrat se a přijet za mnou, nebo zatelefonovat.

„Zbyl“ mi Pavel. Pavel, který musel podstoupit další sérii chemoterapií. Prožil období, kdy se cítil vyčerpaně, byl na pokraji svých sil. A ač nechtěl, abych mu byla během léčby nablízku, podporovala jsem ho. Léčba ho velice zmáhala. Zvracel, bylo mu opravdu zle. Ale zatím léčba zabrala.

Dnes nevím, zda se dá náš vztah kvalifikovat jako partnerský, ale mám Pavla ráda. Bojím se, že jeho boj s nemocí nemusí být úspěšný. Mohla jsem si život zjednodušit tím, že se s ním nebudu vídat. Mohla jsem zapomenout na naše náhodné setkání po letech. Zvolila jsem si tu těžší cestu. Pavel se pomalu vzpamatovává. Nemůže zatím aktivně sportovat, nemůže se mnou na bazén, na lyže, ale na jaře mu možná lékaři povolí cyklistiku. Jezdí na vyšetření do Prahy a prognózy jsou velmi nejisté. Jednalo se o velmi agresivní typ nádoru. Já si ale uvědomila, že i těch pár měsíců, možná rok, co mu budu nablízku, mu zkvalitní zbývající život.

A pak možná budu opět sama. Zatím žiji přítomností a tím, že pro jednoho člověka, který je ke mně hodný a pozorný, jsem důležitá. A to za to stojí.


čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Volím těžší cestu:

Volím těžší cestu
Volím těžší cestu
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Krásně napsané, život se s nikým nemazlí, ale přeji, aby léčba byla úspěšná.
Obrázek uživatelky
profil
Moc pěkný článek,který mě dojal až k slzám.SmajlíkSmajlík
Přeji vám s Pavlem hodně šťastných společných let.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Život není peříčko, ale nejhorší je, když přijde nemoc. Sama jsem si ošklivou nemocí prošla, proto vím, jak je důležité mít někoho o koho se člověk může opřít. Pavel možná díky vám věří, že nemoc pokoří. Moc bych mu to přála a vám také.
Obrázek uživatelky
profil
Smutný,ale pěkný článek.
Já osobně bych se určitě zachovala stejně.Situace se může vždy zlepšit.Já se snažím v těžkých situacích vždy věřit,že to dobře dopadne.Někdy to nejde,ale proč hned myslet na neúspěch?
Přeji hodně štěstí.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles