Voroněž po 40 letech

Město, spojené s mým životem, víc než bych si kdy byla pomyslela. Před časem jsem Vám popisovala dobrodružnou cestu z Brna přes Moskvu do Voroněže v roce 1978. Do Voroněže jsem jela jako studentka na naši družební Státní univerzitu ve Voroněži.

V tehdejším SSSR jsme s dalšími asi 12 spolužáky z Brna strávili v rámci studentské výměny skoro celé letní prázdniny. Čtyři týdny na letní brigádě na jihu voroněžské oblasti ve vesničce Loščina, dva týdny na cestách: několik dní ve Voroněži, pak v turistické základně voroněžské univerzity na řece Usmaňce (tolik romantiky při vyjížďkách na loďkách po líně plynoucí řece Usmaňce mezi kvetoucími lekníny jsem už nikdy nezažila), pak Moskva, Leningrad, Kyjev.

V Kyjevě jsme kvůli místenkám domů zůstali o týden déle, než jsme počítali. O každém z těch míst by se dal napsat samostatný článek. Dnes bych ale zůstala u Voroněže. Před těmi 40 lety, než jsem tam jela, mi to město vůbec nic neříkalo, přesto když se naskytla příležitost tam jet, tak jsem ani na chvilku nezaváhala a jela s ostatními, na letní brigádu s následným zájezdem…

Voroněž mě mile překvapila. Město s necelým milionem obyvatel se rozkládá na březích přehrady vybudované v 70. letech na řece Voroněž kvůli téměř každoročním záplavám. Protože jsme před příjezdem do Voroněže strávili skoro týden v Moskvě, měli jsme možnost srovnání – a? Voroněž se nám zdála mnohem hezčí než hlavní město Moskva. Možná to bylo tou přehradou a podvečerními procházkami po jejím nábřeží, možná tím, že v tomto městě se dost vydělávalo a vydělává díky firmám vyrábějícím letadla, osobní i vojenská, k tomu blízkost jedné z prvních atomových elektráren, plus černozemí a výhodná poloha v centrální části Ruské federace, a tak se tam možná stavělo a staví víc než v jiných oblastech Ruska. Možná je to tím, že město bylo za druhé světové války téměř zničeno a bylo nutné jej skoro celé znovu vybudovat. Základ historického půdorysu města bylo zachováno, jen přízemní domy byly vystřídány vícepodlažními budovami a dnes i mrakodrapy. Mimochodem malé bezvýznamné provinční město Voroněž se stalo jednou z metropolí centrální Rusi už na konci 17. století díky samotnému velkému caru Petru I. Velikému, zakladateli např. velkolepého Petrohradu.

Na začátku článku jsem psala, že se mi to město nesmazatelně zapsalo do mé mysli a duše. Ano, poznala jsem tam pár dobrých přátel, se kterými si dopisuji už oněch čtyřicet let, nejdříve postaru - dopisní papír, obálka, známka a měsíční čekání na odpověď. Dnes sedíme každý večer u notebooku a vyměňujeme si názory rychlostí zlomku sekundy.

Příští rok se chystáme uskutečnit další „studentskou výměnu“ - po čtyřiceti letech ve Voroněži. Slíbili jsme si, že přivedeme i své životní partnery, děti a vnoučata. Tuším, že nás nebude jen těch 25 děvčat a kluků, ale spíš 200-300 lidí. Snad se nám to setkání podaří a vydaří. Víme o sobě skoro všechno. Jak šel život, co se změnilo v našich životech po událostech v letech 1989 a 1992. Jsme rodiči i prarodiči, naše osudy jsou vlastně podobné. Vystudovali jsme nejrůznější obory - pedagogiku, filozofii, germanistiku, fyziku, medicínu, práva a nakonec jsou z nás obyčejní dědové a báby. Spojují nás ale vzpomínky na jedno báječné léto. Podívejte se, jak Voroněž vypadá dnes, v zimě 2017-18.

Nelke56 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete