Vrásky z lásky

Stalo se vám někdy, že jste potkali někoho, s kým jako byste se znali už dávno? S kým máte pocit, že mu koluje v žilách stejná krev a rozumíte si spolu beze slov už od prvního okamžiku?

Petr, můj soused, věděl, že hledám někoho na tenis. Od rozchodu s přítelem jsem neměla s kým chodit na tento oblíbený sport. A to jsem si těsně před naším rozchodem koupila úplně novou raketu. Slíbili jsme si sice s bývalým přítelem, že zůstaneme kamarádi a budeme dál chodit na tenis a večer běhat tak, jako jsme to dělávali celý náš pětiletý vztah, věděli jsme ale dobře, že to neuděláme. Bolelo by nás to oba. Láska se z našeho vztahu pomalinku vykradla a my najednou nevěděli, jak dál. Kdybychom se i nadále vídali a trávili spolu čas, nedali bychom šanci jeden druhému, aby si našel jiného partnera. Náš vztah byl už vyčpělý a nechtěli jsme v něm pokračovat. A tak jsem zůstala sama s úplně novou raketou a hledala jsem nějakou kamarádku, kamaráda nebo skupinku lidí především na občasné hraní tenisu. Běhat sama jsem dokázala, ale hrát sólo tenis?

„Dám ti kontakt na nového kolegu z práce. Ten hraje tenis a taky nemá s kým,“ řekl tehdy Petr.

Zajímalo mě, kým jeho kolega Kuba je.

„Je stejně starý, jako ty a nebydlí daleko,“ řekl Petr.

„Je ženatý?“ vypadlo ze mě.

Když jsem se dozvěděla, že není, malinko jsem zaváhala. Rozhodně jsem nechtěla ještě vztah. Sice mi partner chyběl, ale chtěla jsem si časem najít partnera sama, přirozeně, ne aby mě s ním seznámil můj soused.

„On ale možná má partnerku a hledá jen někoho na ten tenis, nevím,“ doplnil Petr.

Řekla jsem ne, ale druhý den jsem si to rozmyslela, a když jsem potkala znovu svého souseda, který mi znovu Kubu dohazoval na tenis, nakonec jsem souhlasila.

„Ale já nikomu nebudu volat, ani psát. Řekni mu, že když chce s někým na tenis, musí se ozvat on mně,“ řekla jsem.

Ještě ten večer mi volalo neznámé číslo. Dlouho jsem si s Kubou povídala. Byl neskutečně výřečný, vtipný a náramně jsme se doplňovali. Někdy se prý na tenis domluvíme.

Další den volal znovu. Sotva jsem přišla z práce, už telefon zazvonil. Také se právě vrátil a bylo mu prý smutno. Na tenis už ale bylo pozdě. Pozval mě nakonec na večeři do místní restaurace. Nevím, proč jsem přijala. Jednalo se přece jen o tenis?

 

Už dlouho se ke mně nikdo nechoval tak mile. Kuba přijel autem před náš dům, protože pršelo. Nechtěl, abych zmokla. O restauraci, kterou otevřeli teprve nedávno, jsem hodně slyšela, ale ještě jsem v ní nebyla. Mé kolegyně v práci mi jen vyprávěly, že jídlo zde je luxusní, ale nechutně drahé. Bylo. Nejen jídlo, ale i interiér restaurace mě upoutaly. O to víc Kuba. Ten večer jsem se vůbec nenudila. Seděli jsme v útulné restauraci a vyprávěli jsme si až do zavírací hodiny. Na konci jsem trvala na tom, že si svou útratu zaplatím. Odmítala jsem, aby za mě platil. Udělal to ale tak, že cestou na toaletu stačil zaplatit, koupit mi růži a přinést ji ke stolu. Myslím, že už v ten moment začalo klíčit něco na hony vzdáleného pouhému přátelství.

 

Kuba měl v autě tenisové rakety i míčky. Myslela jsem, že je to vtip, když navrhl, že bychom si mohli zapinkat rovnou na parkovišti před restaurací. Zbylo tam už jen jeho auto, všechna ostatní vozidla byla dávno pryč. Pouliční lampy vrhaly slabé světlo, byla noc a nám se nechtělo domů. Dobrou půlhodinu jsme si pinkali na parkovišti před restaurací pod hvězdami, smáli se a já se na chvilku cítila zase šťastná.

Když mě dovezl před dům, malinko mě pohladil, a pak mě k sobě přitáhl a objal mě. Popřáli jsme si dobrou noc, a byl pryč.

 

Volal až za dva dny. I když jsem na jeho telefonát netrpělivě čekala, nechala jsem telefon několikrát zazvonit. Přece nepřijmu hovor na první prozvonění? Chvilku jsme se bezstarostně bavili, vyprávěl o své práci, o tenise.

„Jednou nám to vyjde, ale teď toho mám moc,“ řekl.

A pak to přišlo. Kuba najednou zvážněl a vyprávěl o tom, že má přítelkyni. Dle jeho slov to nebyl vztah, jak má být a on vůbec neví, jestli má v něm setrvávat. Jeho Simona ho dle jeho slov nemiluje. Vídají se spolu málo a ona o častější schůzky nestojí. Na jeho volání reaguje podrážděně, ale vyloženě rozejít se také nechce.

Musela jsem se zhluboka nadechnout. Nechtěla jsem si přiznat, že jeho informace mě ranily. Rychle jsem zhodnotila situaci a spokojila se s tím, že tento bezva kluk bude jen můj kamarád na tenis. Vždyť jsem přece ani nic jiného původně nehledala?

 

Ale Kuba nebyl kamarád na tenis. Volal si, kdy chtěl, povídal se mnou třeba celou noc. Já pak v práci několikrát málem usnula. Neuměla jsem mu ale říct, že chci spát a brzy ráno vstávám. Zarýval se mi víc a víc do srdce, vpíjel se do mě a já si uvědomovala, že má spoustu společných zálib, snů a tužeb. A to jsme se ještě ani nedostali k tomu tenisu. Volal mi ale také, když ho trápila jeho přítelkyně. Svěřoval se mi se svou láskou k ní a také se dvořil mně. Jeho Simona tenis nehrála. A vlastně spolu neměli nic společného. Kuba se jí líbil, měli více méně milenecký vztah, ale neměli společné záliby, názory na život a ani představa společného žití ji nikterak nenaplňovala. Kuba se trápil, chtěl lásku dávat i dostávat. Ale svěřoval se s tím mně, další ženě! Ženě, která pro něj byla kamarádkou na dlouho plánovaný tenis. Nebo snad něco víc? Naše občasné rozhovory po telefonu mi, ač jsem se na ně těšila, ubližovaly. Volali jsme si už víc jak měsíc, a na tenise jsme ještě nebyli. Svěřoval se mi s láskou k cizí holce, a zároveň si i on všímal, kolik toho má společného se mnou.

 

Jednoho dne přijel za Petrem, mým sousedem. Slíbil mu pomoct s malováním. Když bylo hotovo, přišel Petr a pozval mě k sobě.

„Víš, je tam Kuba, prý jestli by sis nešla za námi sednout na skleničku,“ řekl.

Ten večer jsem si chtěla číst. Chtěla jsem odmítnout, protože jsem si uvědomovala, že mi existence Kubovy přítelkyně vadí a já na Kubu neumím nemyslet. Místo toho jsem si přehodila přes tričko lehký svetřík a poslušně sešla o patro níž k bytu, který obývá Petr.

Rozbušilo se mi srdce, když mě Kuba objal a naprosto přirozeně políbil na čelo. Do rána jsme si všichni tři povídali, ucucávali kořalku a já ani nevnímala čas. Druhý den byla sobota, neměla jsem důvod jít spát. S Kubou jsme si tak barvitě vyprávěli o našich cestovatelských snech, ten člověk mi snad četl myšlenky, byl naprosto stejný jako já, že jsme si ani nevšimli, že Petr odešel z místnosti a šel spát do vedlejšího pokoje. Pomalu se rozednívalo a my jsme seděli v Petrově obýváku a měli hlavu plnou plánů, které se plní jen ve snech.

 

„Kdybych odešel od Simony, chtěla bys mě?“ zeptal se Kuba zcela nečekaně.

Věděla jsem, že mu nesmím říct, aby nechal svou partnerku. To musí udělat sám, a sám se tak rozhodnout. Věděla jsem také, že ho znám krátce. Byla jsem si ale jistá tím, že bych ho chtěla víc poznat a že ho mám už dávno ráda. Pokud by se ale rozešel jen kvůli mně, mohl by mi to v budoucnu kdykoli vyčíst. A tak jsem jen neznatelně přikývla, objala ho a řekla, že už musím domů.

Tři dny se neozval. Když pak zavolal, opět řešil Simonu. Z jeho hlasu jsem poznala, že je opilý. Vyprávěl o tom, jak Simonu miluje, jak ho ona zraňuje, a vůbec netušil, že každým slovem ubližuje právě mně. Copak jsem takový hlupák, že kdykoli je Kubovi ouvej, zavolá třeba uprostřed hluboké noci, probudí mě a já jsem ještě ráda, že ho můžu do rána těšit? Ale když mně onemocněla máma a já měla o ni strach a po dlouhé době jsem se osmělila, abych mu zavolala, řekl jen, že je v práci a večer zavolá. Nezavolal. Druhý den poslal jen textovou zprávu, že se omlouvá, ale byl unavený a šel spát.

 

Ten den jsem šla domů z práce a na schodech jsem potkala Petra.

„Tak už jsi byla s Kubou na tom tenise?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. Uběhly téměř tři měsíce, ale na tenise jsme nebyli ani jednou. Vlastně jsem Kubu viděla od té noci u Petra jen asi dvakrát. Zprvu byl hrozně fajn, povídali jsme si jednou v cukrárně a jednou jsme se procházeli po městě, ale pak znovu řešil své starosti s přítelkyní.

„Tak se s ní rozejdi, když ti nevyhovuje. Kdybys toto nabídl mně, skákala bych metr vysoko,“ řekla jsem podrážděně, když mi líčil, že Simonu pozval na týden do Londýna. Dostal poukaz v práci pro dvě osoby a jeho Simonce se to nehodilo. Vymluvila se na to, že v Londýně v ten čas bude zima. Byl, prosím, květen!

„Já se s ní nedokážu rozejít,“ řekl.

Tak co chtěl ode mne? Měla jsem ho ráda, ale začínal mi zároveň lézt na nervy. Chtěla jsem původně někoho na tenis, na běhání. Kuba rád hraje tenis i běhá, ale nikdy jsme spolu nedělali ani jedno, ani druhé. Nebyl to můj milenec, ani partner. Kradl mi čas spánku, když byl na dračky z nešťastné lásky, ale mně lásku nedával. Měl mě sice rád, jak tvrdil, ale miloval Simonu. Kdykoli jsem ale já měla na duši chmury, musela jsem za kamarádkou, nebo se s tím porvat sama. A když mi doma začala jiskřit zásuvka a já mu jednou zavolala, protože jsem věděla, že je šikovný a bydlel nedaleko, vymluvil se, že nemá zrovna čas a že by se stavil zítra. Ale já nemohla zásuvku přemluvit, aby si ohníček, který z ní šlehal, nechala na druhý den. Tehdy mi pomohl právě můj soused Petr.

 

Ten večer jsem si uvědomila, že i já mám svou cenu. Budu mu navždy dělat vrbu a kašlat na své sny a přání? Když pak zase po nějaké době volal, poprvé jsem jeho hovor zaklapla a nepřijala ho.

Nemám-li být šťastná s ním, tak budu šťastná s někým jiným, nebo sama. Nenechám se už jen jednostranně využívat. Ten večer jsem napsala Kubovi vzkaz:

 

„TY JSI CELÝ JÁ, ALE NECHCEŠ MĚ. PROTO MUSÍM UDĚLAT ŠŤASTNÉHO JINÉHO MUŽE.“