Příznivé houbařské podmínky zlákaly i mě a mé dvě kamarádky k návštěvě lesa. Ač důchodkyně, vybavily jsme se košíčky a vyrazily na výlet. Vláček nás odvezl do blízkého lesa. Užívaly jsme si krásné počasí i čerstvý vzduch, našly jsme přiměřeně houbiček, aby bylo na smaženici, pod maso i do polévky a příjemně nás překvapil nález krásných bedel. Pak jsme se už jen kochaly. Co hledat ve městě?

Kamarádka Božena v místě, kde není vidět z žádné cesty a široko daleko nestojí žádné stavení, dokonce odhodila své svršky, aby se trochu opálila. Trochu váhavě jsme ji následovaly. Ležíme si tak na mýtince, trháme zapomenuté jahody, a najednou slyším něco jako kočku.

„Holky, tady někde mňouká kočka!“

„Kde by se tu vzala?“ odbyla mě další kamarádka, Věra.

„Já ji slyším taky,“ řekla Božena.

„To je ale tam za tou roklí. Tam nejdu. Zlomím si nohu a kočka stejně uteče,“ řekla nakonec Věra.

Plně jsem s ní souhlasila, ale Božena, známá to kočkomilka, byla proti.

„Co by tady ta chudinka dělala? Nemá tu vodu, nic k jídlu. Umřela by,“ řekla.

A proto jsme se my dvě pajdavé báby vydaly za kňouráním. Věra zůstala na místě a čekala. Nakonec se dala do revize svého batohu, aby kočičce, pokud ji chytneme, nachystala pohoštění. Vytáhla z batohu klobásu a našla i sušenky. My zatím šly po zvuku. Zdálo se, že kočka je stále na jednom místě. Mňoukání vycházelo zpoza houští. Když jsme doklopýtaly konečně na místo a rozhrnuly keře, krve by se v nás nedořezal. Za houštím stál kočárek. V kočárku nebyla žádná kočka, ale živé dítě. Nespokojeně mručelo a vydávalo hlásek, jako by to bylo kotě.

„Proboha, miminko!“ spráskla ruce Božena a běžela ke kočárku. Já ji následovala. V kočárku ležela malinkatá holčička, mohly jí být tak tři měsíce.

Kočárek jsme převezly k Věrce, která nevěřícně koukala po dítěti.

„Kde jste to vzaly? A kde je ta kočka?“ Když jí konečně došlo, co se stalo, daly jsme se do hledání rodičů dítěte. Takové malé miminko přece musí mít někde rodiče? Halekaly jsme na celý les, ale nikdo se neozýval. Zdálo se, že skutečně široko daleko jsme jen my tři báby a to nebohé miminko. To už mělo zjevně pořádný hlad a dalo se do pláče. Věra schovala do batohu klobásu i sušenky, kterými dítě nemohla pohostit.

„Co uděláme?“

Naštěstí dnes je doba mobilních telefonů a ta móda dorazila až k nám. Během pár minut jsme zalarmovaly jak policii, tak záchranku. Dítě odvezli i s kočárkem.

„A kde se dozvíme, jak dítě dopadlo? Jestli jste našli jeho maminku? Třeba někde leží zraněná!“ zajímalo mě.

Záchranáři mi nakonec předali telefonní číslo s tím, že kdyby mě osud dítěte hodně zajímal, můžu si následující den zavolat.

Celé zmatené jsme se vrátily domů. Měly jsme radost z houbové nadílky, ale divný pocit z nálezu miminka. Sama mám vnoučata už velká a nedokážu si představit, že by je mé děti opustily. Nedokážu si představit, že bychom na houby nešly a dítě by zůstalo v lese nenalezené.

Druhý den jsem váhala, zda zavolat na číslo, které jsem obdržela. Bála jsem se, že dítě bylo nemocné a nemuselo třeba přežít, nebo se stalo něco jeho matce. Nakonec mi ale zvědavost nedala. Během pár okamžiků jsem zjistila, že maminka se ozvala až později večer. Vyrazila si s kočárkem na houby a na dítě zapomněla. Po návratu unavená usnula a dítě začala hledat, až když se prospala. Nemohla si ani za nic vzpomenout, kde svou dcerku nechala, a proto zalarmovala policii. Moc se divila, když zjistila, že dítě nechala už v lese.

Nevím, jestli šlo o zfetovanou matku, nebo nějak nemocnou. Jen jsem si uvědomila, že dnes je divná doba. Když jsem já měla děti, byly pro mě celým mým životem, a dodnes, ač dospělé, jsou. Neumím si představit, že bych je zapomněla nakrmit, přebalit nebo se o ně jinak postarat, natož abych ztratila je samotné. Takto unavená jsem opravdu nikdy nemohla být.

Přesto mám z výletu dobrý pocit. Kdybychom nedostaly chuť na houby, kdo ví, jak by to celé skončilo…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10