Člověk není osamělý ostrov a stejně tak výchovné problémy nevznikají samy od sebe. Problémové chování se považuje za průvodní jev nebo výsledek narušených sociálních vztahů či výchovného procesu. Mezi rizikové faktory vzniku problémového chování patří nezaměstnanost nebo přílišná pracovní zaneprázdněnost rodičů, a to především v prvních letech života dítěte (do 5 let), způsob trávení volného času – důležitou prevenci představuje předcházení nudy.

Nejlehčí formy poruch chování jsou pro společnost z pohledu běžných měřítek nepřijatelné, nicméně se snadno zvládají běžnými pedagogickými prostředky. Do této skupiny zařazujeme zlozvyky, dětskou neposlušnost a nedisciplinovanost, vzdorovitost, krádeže, úzkost a strach, afektivní chování. Tímto obdobím si prochází téměř každé dítě a o poruše chování bychom tedy hovořili pouze pokud by problém přetrvával delší dobu nebo nabral neúnosné rozměry.

Asociální chování představuje závažnější stupeň poruchy v sociální oblasti. Obranou dítěte je zde únik, případně snaha o něj, a to ve formě fyzické nebo psychické.  Asociální chování je charakteristické pro starší školní věk. Podstatná je motivace, intenzita poruchy a její dopad. Do této kategorie zařazujeme: útěky, toulání, záškoláctví, negativismus, toxikomanii, alkoholismus, nikotinismus, gamblerství, agresi a šikanu.
Antisociální chování (také sociálně patologický jev) je nejvyšším stupněm narušenosti chování a pro společnost nejnebezpečnější. Všechny jeho projevy jsou trestně postihnutelné. Typicky po jejich odstranění dochází k opětovnému výskytu. Patří tady krádeže, vloupání, násilnické delikty (vyhrožování), sexuální delikty, vandalismus, výtržnictví, organizované násilí a zločin.

Při řešení výchovných problémů musíme nejprve odhalit jejich příčinu – to však bývá velmi obtížné, zdlouhavé a vyžaduje si mnoho hledání a přemýšlení. Můžeme využívat některé z diagnostických metod, jako např. sociometrie, pozorování, rozhovor, slovní asociace, statickou nebo kinetickou kresbu, dotazník, studium školních prací a produktů žákovy činnosti a mnohé jiné metody. Následně příčinu odstraníme, nebo alespoň minimalizujeme. Tady je nutná spolupráce rodiny a často také pedagogicko-psychologické poradny.

Během celého procesu nápravy chování bychom měli dítě ujišťovat, že odsuzujeme jeho činy, nikoliv je jako osobnost! Chceme přece dítěti pomoci, ne je bezdůvodně trestat. Děti s výchovnými problémy bývají (někdy k našemu velkému překvapení) velmi citlivé a zranitelné, vycítí-li ze strany dospělých „nápomocnou ruku“, budou našemu jednání mnohem nápomocnější.

Agrant - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10