Vyděrač

Na prahu padesátky jsem se rozvedla. Musela jsem, pokud jsem nechtěla tolerovat to, že je mi manžel nevěrný. Můj muž se rozvádět nechtěl. Měli jsme spolu dospělého syna a radost nám dělaly také dvě malé vnučky. Manžel trval na tom, že mladou milenku opustí a už mi bude věrný. Poprvé jsem mu uvěřila, podruhé jsem zatnula zuby, ale když už jsem na jeho nevěru přišla potřetí, vypsala jsem rozvodové papíry. Uvědomovala jsem si, že ještě potřebuji muže i intimní život. Nemůžu čekat do šedesáti, jestli muže přestanou zálety bavit. A mít s ním jakýkoli intimní vztah jsem odmítala. Při mém štěstí bych se mohla nadát jedině toho, že mě obdaří nějakou nepříjemnou pohlavně přenosnou nemocí. Rozvedli nás na druhém stání. Nebylo proč náš vztah prodlužovat. Syn byl dospělý a já mám věk na to, abych věděla, s kým chci být a s kým nikoli.

Nyní již bývalý muž se musel odstěhovat. Náš byt nám pořídili mí rodiče, on ani jeho rodina se na něm nikterak nezasloužili. Na rozdělení financí a dalšího majetku jsme se dohodli.  

Byla jsem po tolika letech úplně sama. Chodila jsem do práce a dělala si plány na další život. Věděla jsem, že ještě nechci zůstat sama. Kde ale sehnat nového chlapa? Podívala jsem se na seznamku. Po registraci mi okamžitě začali psát muži. Byli v mém věku a většinou ženatí. Netajili se tím, že doma mají ženu a k ní hledají jen zpestření. Chovali se stejně, jako můj muž před rozvodem. Ujížděl jim vlak a oni si z života chtěli utrhnout ještě velký kus vzrušení a dobrodružství. Zatímco jim jejich ženy praly, vařily, uklízely a žehlily košile, oni chodili za jinými. 

Setkala jsem se s dvěma muži, kteří psali docela normálně a tvrdili, že jsou jeden rozvedený a druhý čerstvě ovdovělý. Z rozvedeného pána se vyklubal muž, který dlužil peníze na každém kroku a neměl kde bydlet. Po krátké chvíli, kdy se zajímal především o to, jak velký byt mám, to aby se do něj vešel taky, a kde pracuji, jistě aby odhadl můj příjem, jsem si zaplatila své kafe, aby neměl další výdaj ke svým již tak velkým dluhům, a prchala domů.

Vdovec byl sice milý, ale neaktivní pán. Zvykl si poslední roky trávit s nemocnou ženou doma, nevěnoval se žádným aktivitám a ani nechtěl. Zatímco já milovala procházky, cvičení a ráda jsem tancovala, mužovou jedinou aktivitou bylo sezení u televize. Viděla jsem se s ním celkem třikrát. Myslela jsem si, že ho přiměji k procházce, nebo k návštěvě kina či jiné kulturní akci. Kdepak. Pan Jiří jen vzpomínal na Aničku, svou zesnulou ženu. Její smrt ho poznamenala a on vlastně jen čekal, až půjde za ní. A tak jsme si slíbili, že budeme jen přátelé a zase někdy se jeden druhému ozveme. Neozvali jsme se. Nebylo proč. Už jsem chtěla na seznamce zrušit svůj profil, když mi tam přišla zpráva od muže, který mě zaujal. Po pár větách, kdy se muž zdál inteligentní, aktivní a také vtipný jsem se ale dozvěděla, že je mu 37 let.

„A to píšeš padesátnici?“ zeptala jsem se na rovinu Pavla.

„Vadí to snad?“ zeptal se.

„Tobě by to mělo vadit.“

„Nevadí. Jak vidíš, doteď jsme si rozuměli.“

Byla to pravda. Ať jsem s Pavlem psala o čemkoli, měl podobný názor. Věnoval se cyklistice, nebyla mu cizí kultura a procházky také miloval.

„Tak se setkejme, a uvidíme,“ napsal nakonec.

Stále dokola jsem řešila, co by mohl chtít.

„No co asi? Chce milenku do postele,“ řekla mi kolegyně v práci, které jsem se svěřila.

„Tak to já utnu!“ řekla jsem rezolutně.

„Blázníš? Chceš narazit na ženáče, který tě zneužije a v posteli nebude za nic stát? Prostě si užij, dokud má zájem, a pak to skončíte. Pořád lepší, než sedět večer u televize,“ radila mi kolegyně.

Ten večer jsem vážně přemýšlela. Jaká je šance, že vůbec k sobě seženu partnera? A jaká je šance, že si budeme rozumět? Jsou určitě i muži, kterým nevadí, když je partnerka starší. Vzpomněla jsem si na sousedku, která žila v domě, kde žili mí rodiče. Ta měla manžela o deset let mladšího, a docela jim to klapalo. Myslím, že ti dva jsou spolu doteď. Sousedka při mladším muži omládla a nikdo by netipoval, že mezi nimi je takový věkový rozdíl. Já taky nevypadám na padesát. A když má Pavel zájem, proč se nesetkat?

Nakonec jsme se setkali. Pavel byl hodně vysoký a měl vypracovanou postavu. Jak tvrdil, neměl moc na ženy štěstí.

„Obvykle jsem měl nanejvýš dvouletý vztah. Pak to jednoho, druhého nebo oba přestalo bavit. Mladší ženy chtěly dítě, záruku společného bydlení až do smrti. A já si víc rozumím se staršími. Jsou rozumnější a do ničeho mě netlačí,“ řekl mi.

Skutečně jsme si rozuměli. Povídali jsme si na různá témata a ušli ten den víc jak deset kilometrů. Domluvili jsme se, že si příště půjdeme někam zatancovat. Jak já dlouho netancovala! Můj bývalý muž už na to nebyl. Pavel se ukázal jako dobrý tanečník. Byl zdvořilý a nikam nespěchal. Když jsem se ho ptala, jak dlouho nám náš vztah může vydržet, odpovídal vždy stejně: „Nám? Napořád.“

Byl si tak jistý, že optimismem nakazil i mě.

„Ty jsi zamilovaná,“ řekla kolegyně v práci, když mě viděla, jak se přihlouple tlemím do monitoru vypnutého počítače. „Už jste spolu něco měli?“

S Pavlem jsem se znala teprve krátce. Nepozvala jsem ho ještě k sobě. On sice už pozval mě, podařilo se mi ale návštěvu u něj oddálit.

Pak jsme se ale setkali v sobotu hned dopoledne a strhl se strašný liják. Mně se nechtělo sednout si nikam do kavárny a Pavel mě zval k sobě. Bydlel na druhém konci města a ke mně to bylo blíž. Protože jsem o něm věděla, že je skutečně sám, jako náhodou mi ukázal i svůj občanský průkaz, když jsem si z něj dělala srandu, že doma má ženu a tři děti, rozhodla jsem se nedělat okolky a pozvat ho k sobě. Nakonec, i kdyby se na mě hned za dveřmi bytu vrhl, docela jsem si to přála.

Postavila jsem na čaj a chtěla dát na stůl aspoň sušenky.

„Nechci sušenky, chci tebe,“ řekl a vášnivě mě začal líbat. Celou dobu jsem si představovala, kam až naše schůzky povedou. V duchu jsem nezatracovala ani trvalejší milenecký vztah. Pořád lepší, než být úplně sama. Tak, a teď jsem to měla. Poddala jsem se jeho polibkům, nechala jsem ho, aby mě zručně vysvobodil z vězení svetru i spodního prádla. Během chvilky stál nahý vedle mě.

„Líbíš se mi,“ šeptl. Taky se mi líbil, ale už jsem si nebyla jistá, jestli to chci a jestli tak brzy. Měla jsem ho asi víc poznat. Co když z toho bude jen jednorázové povyražení pro něj a těžká hlava plná výčitek pro mě? To už jsem ležela na gauči ve svém obýváku. Ani do ložnice jsme se nedostali. Čaj pomalu vychládal a Pavel vedle mě ležel a já cítila, jak je vzrušený. Docela rychle se mě chtěl zmocnit. Byla jsem zvyklá na mazlení a dlouhou předehru. Pavel byl si s ní ale hlavu nelámal.

„Máš ochranu?“ zeptala jsem se.

„Ne. A ty?“

Samozřejmě, že jsem neměla. Bývalému muži jsem věřila až do té doby, než jsem zjistila, že chodí za milenkou, a od té doby jsem s ním nic neměla.

Pavla jeho chtíč nepřešel, ale já najednou pochybovala, že dělám dobře. Zpanikařila jsem. Viděla jsem scénář, jak mi můj gynekolog oznamuje, že jsem těhotná.

„Gratuluji, maminko,“ řekne mi v padesáti. A já třeba zjistím, že Pavlova občanka byla falešná. I kdyby nebyla, bude to především můj problém.

„Stop, Pavle, to je blbost!“ vykřikla jsem.

„To nemyslíš vážně?“ zeptal se. Chvilku se ještě pokoušel přimět mě k tomu, abych mu podlehla. V levém oku měl náhle tik. Leželi jsme spolu na gauči, jemu se chvělo oko, naše svršky ležely na zemi a já nevěděla, co mám dělat. Bylo mi jasné, že už ho asi neuvidím. Chvilku jsem zaváhala, jestli se mu přece jenom nemám odevzdat. Nebyla jsem ale v jeho bytě, nevím vůbec, jakým životem žije. Je příliš mladý na to, aby to vyšlo. Kdepak, už jsem řekla ne.

Po chvilce si vzal mobil a hledal spojení na autobus domů. Seděl mi na oblečení, a tak jsem před ním ležela úplně nahá.

„Přece jenom jsi kus,“ usmál se. Pak odešel. Na rozloučenou mi dal pusu.

 

Když jsem už byla sama, rozplakala jsem se. Tak tohle určitě nebudu nikomu vyprávět. Tak dlouho jsem podváděná, neuspokojená, sama. A když se nakonec najde chlap, který je chytrý, aktivní, má o mě zájem a ještě k tomu je mladší a má dobrou postavu, couvnu. Co bych asi tím, že si užiju, zkazila? I kdyby to bylo jen jednou, stálo by to určitě za to. Pavel byl skutečně obdařený, a chtěl mě.

Na lítost bylo ale už pozdě.

 

Šla jsem spát až po půlnoci. Bylo už pozdě na lítost. Tak, a jsem zase sama.

Ráno mě vzbudila obrazová zpráva. Když jsem ji otevřela, málem mi vypadl telefon na zem. Na fotkách jsem byla já, úplně nahá, z předchozího večera. Pavel, když si údajně hledal autobusové spojení, mě ve skutečnosti fotil. Okamžitě jsem vytočila jeho číslo. Nevzal to. Zkoušela jsem to opakovaně, ale buď to nebral, nebo mi to vypnul. Co budu dělat? Ještě horší bylo, když jsem najela na svou sociální síť. Posílal mi další a další fotky, kde jsem byla jen v Evině rouše, a vyhrožoval, že je umístí na internet veřejně.

„Co chceš?“ zeptala jsem se ho přes síť.

„Teď už nic. Včera ses bavila ty, dnes já.“

„Chceš peníze? Nebo o co ti jde?“

„Tebe!“

Jestli jsem předtím váhala, zda do toho nejít, teď jsem si byla naprosto jistá, že se s Pavlem už nechci setkat, a už vůbec ne intimně. V padesáti letech jsem se dočkala vydírání. Mohla jsem si sice připadat jako celebrita, vždyť kolik takových je, kterým vyhrožují, že zveřejní jejich nahé fotky? Já si ale připadala hrozně, a když jsem šla pro rohlíky do obchodu, rozhlížela jsem se po ulici, jako by někde měl viset plakát s mými akty. Měla jsem pocit, že mě lidé pozorují a ukazují si prstem: To je ona!

 

Takto mě Pavel vydíral týden. Týden mi psal různé vzkazy a přidával mé akty. Líčil, jak se budou vyjímat na internetu. Zvažovala jsem návštěvu policie, ale strašně jsem se styděla. Ty fotky byly pravdivé, já se nechala nachytat nahá, tak co chci? Nechtěla jsem s Pavlem smlouvat. Nakonec to byl on, kdo mi napsal, že mé fotky nezveřejní. Přestala jsem ho prý bavit, našel si někoho lepšího. Nevím, jestli na sex, nebo na vydírání. Možná pořídil u jiné ženy mnohem pikantnější fotky. Možná se zalekl, když jsem mu jednou napsala, že ho oznámím na policii. Vydírat mě přestal, už se neozval. Pořád žiju s myšlenkou, že se kdykoli mohou mé akty objevit na veřejnosti, ale už se lidem na ulici zase dívám do očí. Neobjevily se dva roky, tak teď asi se jen tak neobjeví.

 

A zůstala jsem sama a koupila si kocoura. Nakonec i tak se dá žít. A kdybych ještě někdy přece jen chtěla hledat, budu mnohem opatrnější.