Výlet do slovenských opálových baní aneb Tam, kde končí svět

Na jednom slovenském slevovém portálu jsem jednoho dne objevila slevu na vstup do opálových baní Libanka. Jelikož veškeré podzemní prostory máme rádi, velmi mě to zaujalo, a jelikož to bylo krátce před dovolenou na Slovensku, hned jsem začala hledat možnosti, jak se tam vypravit. Autem se mi tak daleko nechtělo, přeci jen je ten náš Oplík už 20letý dědeček, a byla jsem ráda, že nás dovezl na Liptov, a následně zpět domů. Hledala jsem tedy vlakové a autobusové spojení. Abychom stihli jak návštěvu baní, tak prohlídku Prešova, bylo nutné vyrazit z Liptovského Mikuláše už vlakem krátce po 4. hodině ranní (do Mikuláše jsme jeli samozřejmě autem). Měla jsem vše krásně naplánované, příjezd do Prešova někdy okolo půl 7. ráno (s přestupem v Kysaku), bus do Červenice jel někdy po 7. hodině, další asi hodinu poté, prohlídku baní jsme měli rezervovanou na 11. hodinu. Přímo k baním žádný bus nejezdí, nejblíže je autobusová zastávka ve vesnici Červenica, odkud je to asi 3 km do kopce.

Večer před výletem jsme si sbalili věci, dala jsem si budíka na 3:15, a šla jsem spát. Den předtím nebylo v ČR vůbec hezky, byly tu prý vydatné deště, které v průběhu noci dorazily i na Slovensko, přesto jsme se rozhodli výlet absolvovat. Když jsem se vzbudila, lilo jak z konve, takovou průtrž jsem snad nikdy neviděla. Naštěstí mě napadlo podívat se na internet, jak je na tom vlak, kterým jsme měli jet z Mikuláše do Kysaku. Byl to opravdu výborný nápad, jelikož jsem zjistila, že náš vlak není +- v Žilině, kde měl dle jízdního řádu tou dobou být, ale že před chvílí vyjel z Ostravy, jelikož v ČR ty silné deště způsobily zpoždění mnoha vlaků. Naštěstí kluci ještě spali, tak jsme je nechaly spát, a já sledovala internet. Vlak měl zpoždění cca 90 minut, to ani nenarůstalo, ani se nezmenšovalo. Samozřejmě jsem musela zjistit, jestli je s tímto zpožděním reálné stíhat ten bus do Červenice v 8 hodin, další jel totiž až po poledni. Pořád mi to vycházelo, že snad ano, ale že to bude hodně natěsno, buď a nebo. Tak jsem pro jistotu rychle začala zkoumat mapu, jestli není ještě nějaká jiná varianta, odkud se tam dostat. Našla jsem, že z jihu se k baním dostaneme z té Červenice, asi 3 km vzdálené, ale že cca 5-6 km severně od baní se nachází vesnice Zlatá Baňa, kam, jak jsem si našla, jel autobus v 8:30. Měli jsme tedy plán B, průtrž mračen odplula dále na východ, náš vlak právě vyrážel ze Žiliny, a tak jsme s mámou vzbudily kluky, oblíkli jsme se, nasedli jsme do auta, a jeli na nádraží do Mikuláše. Bylo něco po 5. hodině ranní. V 5:20 jsme dorazili na nádraží, asi v 5:35 přijel vlak. Nasedli jsme to vlaku, který nás odvezl do Kysaku. Bohužel přesně v tomhle městečku náš vlak dohonil tu průtrž, která úřadovala v Demänovské dolině ve chvíli, kdy jsme vstávali, bohužel jsme byli až v posledním vagoně z asi 12, bohužel v Kysaku nejsou krytá nástupiště, no abych to zkrátila, za těch pár minutek, než jsme doběhli do haly pro jízdenku do Prešova, a následně k vlaku (který jsme stíhali opravdu jen tak tak), byli jsme všichni i přes pláštěnky mokří jak myši, v botách mokro, voda z nás tekla proudem, opravdu  jsem takový déšť za 30 let života nezažila.  Kluci do bot dostali igelitové pytlíky místo ponožek, trika měli naštěstí jakž takž, jen trochu navlhlá, bundy a mikiny mokré, já a babi taktéž.

Do Prešova jsme bohužel přijeli až okolo té 8., a bus do Červenice nám o pár minut ujel. Ještě že jsme měli ten plán B. Ještě jsem si musela nechat poradit od místních, jestli je plán B reálný, z mapy jsem totiž nedokázala vyčíst, jestli bus jede až nakonec vesnice, odkud je to asi těch 5-6 km, nebo jen do středu, odkud to bylo přes 8 km, naštěstí jsem zjistila, že jede téměř na konec, asi 6,5 km od baní. Nastoupili jsme tedy do busu, a před 9. hodinou jsme už vystupovali ve Zlaté Bani.  Déšť naštěstí úplně ustal, sice pod mrakem, ale hlavně že beze srážek. Vydali jsme se na cestu, vedla lesem po asfaltové silnici, kde jezdilo jen málo aut, vedla většinou k kopce, takže jsme po hodině a čtvrt stáli před Štolňou Jozef, odkud je do opálových baní vstup. U vstupu bylo asi 10 centimetrů vody, jelo tam naplno čerpadlo, nikde ani noha. Trochu jsme se obávali, jestli se prohlídka vůbec bude konat, ale krátce před 11. přišel průvodce, ještě chvíli před ním skupina dalších návštěvníků. Vstup dovnitř byl trochu náročnější, po prknech, protože jinak tam opravdu stála voda, ale podařilo se i s dětmi. Prohlídka byla zajímavá, s přilbami, baterkami, všem se nám to líbilo. Asi po 50 minutách v chladném podzemí byla prohlídka za námi, a my se vrátili ven, kde v tuhle chvíli už svítilo sluníčko.

Na cestu do Červenice jsme měli dost času, bus v půl jedné nebylo reálné stíhat, další jel až cca v půl druhé, což byla asi hodina a třičtvrtě. Vydali jsme se tedy volným tempem dolů z kopečka, za půl hodiny jsme viděli první baráčky, za další čtvrthodinu jsme byli na návsi, kde byla autobusová zastávka. Vesnička je položená v kopci, obklopená loukami a horami, busu cesta do Prešova trvá více jak 50 minut, cesta je tam opravdu v katastrofálním stavu, samé výmoly, bus jel kolikrát 10 km za hodinu, aby neprorazil gumy.  Žije tam okolo 900 obyvatel, asi polovina z nich jsou Romové. Ona je to vlastně úplně obyčejná vesnice na východním Slovensku, ale ty rozpadlé silnice, ta dlouhá cesta busem do Prešova,  ty kopce a louky okolo, celé to ve mně zanechalo hodně hluboký dojem. Když jsme tam seděli na té zastávce, jedli svačinu a čekali na bus, měla jsem v tu chvíli pocit, že pokud někde končí svět, tak je to právě tady, v téhle zapadlé vesnici v srdci Slánských vrchů.

Někdy po půl druhé tedy přijel bus, který nás bezpečně zavezl do Prešova, kde jsme vystoupili někdy před půl třetí odpoledne. Vlak zpátky do Liptovského Mikuláše nám jel po půl páté, takže jsme měli 2 hodiny na prohlídku města. Hned u nádraží byl prima stánek, kde měli velký výběr zmrzliny, dali jsme si každý 2 kopečky, a honem jsme museli uhánět k nejbližšímu baráku, jelikož se opět přihnala pořádná průtrž mračen, naštěstí slabší než ráno, a trvající jen 10 minut. Jakmile přestalo pršet a  vysvitlo opět sluníčko, vydali jsme se do centra města. Jedním z cílů bylo najít nějaký foto obchod, kde by se babi a nejstarší syn mohli vyfotit, měli jsme v plánu udělat jim průkazku, na základě které by mohli jezdit slovenskými vlaky zdarma. Na Slovensku totiž už pár let jezdí děti do 15 let a senioři od 62 let všemi vlaky zdarma, stačí si jen vyřídit průkazku. Brzo jsme takový obchůdek našli, babi a Daník se vyfotili, prošli jsme si celé náměstí, a vydali se zpět k nádraží. V jednom obchodním domě jsme si ještě nakoupili nějaké zásoby dobrot na zpáteční cestu, před nádražím jsme si ještě jednou dali tu výbornou zmrzlinu, vyřídily se průkazky, já jsem si jízdenku koupila, a babi a synům jsme vyzvedli bezplatné jízdenky, a po půl páté nasedli do vlaku směr Kysak. Zde jsme čekali jen pár minut, než přijel z Košic vlak, který nás odvezl do Liptovského Mikuláše. Cesta zpět už rychle utekla, mezi 19-19:30 jsme vystupovali v Mikuláši. I přes všechny komplikace to byl povedený výlet, na který rádi vzpomínáme.

Tyto opálové baně se nachází na východním Slovensku, v pohoří Slánské vrchy. Už koncem 16. století bylo toto naleziště opálů známé po celém světě. Tento opál si oblíbili i členové rodiny Napoleona, císařovna Josefína nosila jeden z nejslavnějších opálů, Oheň trójský. Největší opál, který zde byl nalezen v roce 1775, se jmenuje Harlekýn, a dnes je uložen v přírodovědném muzeu ve Vídni. Až do 19. století, kdy se opál začal těžit i v Mexiku a Austrálii, byly tyto baně jediným nalezištěm opálu na světě. Od 1.7.2015 jsou tyto baně zpřístupněné veřejnosti.

Slavuska - čtenářka
ChytráŽena.cz