Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 29.03. 2024
Dnes má svátek Taťána
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Vyměnila jsem vlastního syna za psa

14. 07. 2015 | Vaše příběhy

Měla jsem úžasnou rodinu. S manželem se nám narodil syn Štěpánek, a když měl tři roky, rozhodla jsem se jít do práce. Manžel pracoval na plný úvazek v továrně a já pracovala jen na čtyři hodiny denně ve večerce blízko našeho domu. Tak jsme se mohli postarat o syna a měli jsme i dostatek financí. Krutá rána nás postihla zcela nečekaně. Synovi bylo pět let, když se jeho táta domů už nevrátil. Cestou z práce měl smrtelnou nehodu na křižovatce. Zůstala jsem se Štěpánkem sama a život se mi na nějakou dobu zhroutil jako domeček z karet. Přes obrovskou bolest ze ztráty manžela jsem musela fungovat. Skončila jsem s prací ve večerce, abych se mohla postarat o syna sama.

Postupně jsem se smířila se životem bez muže, nikoho jiného jsem nehledala. Štěpánek mi vynahrazoval vše. Věnovala jsem se mu maximálně. Syn měl vše, co potřeboval, přestože má finanční situace nebyla nejjednodušší. Chyběl výdělek, ale nemohla jsem najít takovou práci, abych mohla zároveň pečovat o dítě a pracovat. Myslela jsem si, že to tak bude napořád…

Když měl syn dvanáct let, začal být hubatý.

„Proč jsi takový, Štěpáne?“ ptala jsem se.

pes„Ty mi nemáš co rozkazovat. Jsem už skoro dospělý, a ty pořád, ať si uklízím a dělám, co chceš,“ dupl si nohou. Už byl vyšší než já, ale pořád to byl jen dvanáctiletý kluk.

„Proč nejdeš do práce?“ ptal se, když mu přibyl další rok. Je pravda, že jsem práci intenzivně hledala. Ale tím, že jsem se roky starala o dítě, mě nikdo nechtěl. V mém životopise zela velká díra.

Později se začaly ztrácet z bytu věci.

„Kam to nosíš?“ uhodila jsem na syna.

„Ty mi nemáš co poroučet!“ rozkřikl se.

Tak plynuly roky. Štěpán dospěl, našel si přítelkyni. Ale jeho chování ke mně se ještě zhoršilo.

„Kde mám zase ponožky? Včera jsem si koupila balení ponožek, tobě jsem koupila dvě. A dnes tu nemám ani ponožku,“ uhodila jsem na Štěpána nad prázdným šuplíkem.

„Kdo ti to má hlídat? Jsi nepořádnice.“

A tak jsem začala dávat do balení svých ponožek po vyprání lísteček s nápisem „máma“. Přesto mi ponožky dál mizely.

„Neviděl jsi je?“ ptala jsem se syna.

„Jsi normální? Já ti budu hlídat ponožky?“ odsekl.

Později jsem našla potrhané lístečky z ponožek za jeho postelí. Horší bylo, když se mi začaly ztrácet také šperky.

Začala jsem si připadat, jako bych měla zlého manžela.

„Koukej to vyprat!“ štěkal na mě syn, když si ušpinil triko.

„Až budu mít víc prádla, vyperu ti to.“

„Ne, hned! Já chci své triko!“ řval.

Úměrně tomu, jak mi z bytu mizely věci, se u syna objevovalo nové, značkové oblečení. Pojala jsem podezření, že mé věci prodává. A začala jsem se bát drog. Syn s nimi nezačal. Přesto život s ním nebyl jednoduchý. Ve stejnou dobu si můj soused žijící ve vedlejším domě pořídil malé štěně.

„Jak mu říkáte?“ ptala jsem se.

„Goro,“ odsekl soused a kopl do štěněte.

Bylo mi líto štěněte. Připadalo mi, jako já. Oba jsme žili „doma“, a přesto jsme měli bolavou dušičku. Mě sužoval syn, Gora jeho pán. A tak kdykoli jsem se chtěla odreagovat a zapomenout na trápení se synem, zašla jsem k sousedovi a vyvenčila mu psa. Soused byl rád. O psa se řádně nestaral, kopal do něj, častoval ho nadávkami a nevěnoval se mu. Pes ke mně přilnul. Kdybych žila sama, jistě bych Gora od souseda odkoupila. S mým synem by to ale nebyl dobrý nápad.

„Neboj, jednou si tě vezmu k sobě,“ drbala jsem svého spřízněnce za ušima.

„Až budu mít osmnáct, odstěhuji se k Evě,“ oznámil mi syn svůj úmysl žít s přítelkyní. „Stejně nepracuješ a žiješ z mého důchodu,“ vyčetl mi. Je pravdou, že mimo občasných brigád, které jsem sehnala, jsem nemohla o práci zavadit. Sama jsem měla vdovský důchod nižší, než synův sirotčí. Kdo se ale staral o syna od jeho narození? Kdo se mu věnoval celé dětství? Bylo mi líto, že jsem přišla o svého malého chlapečka a teď mě terorizuje rozmazlené téměř dospělé děcko. Přesto jsem viděla východisko v tom, že syn hodlá domov opustit. Možná mi mělo být syna líto, já ale viděla v jeho opuštění domova světlo na konci tunelu.

Když si přivedl svou přítelkyni jednou domů, viděla jsem na jejím krku zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru srdíčka. „To je můj řetízek!“ spustila jsem.

Syn se rozlítil. „Jak si to můžeš dovolit? To je Evin řetízek!“ křičel. Věděla jsem, že syn řetízek ukradl pro svou přítelkyni. Bez důkazu mi ale zbyly jen slzy pro pláč.

„A pamatuj si, že od osmnácti budu mít důchod jen pro sebe! Odstěhuji se a ty si žij, jak chceš,“ vyhrožoval mi syn.

Jak řekl, tak se také stalo. Štěpán oslavil osmnácté narozeniny, sebral si své věci a odstěhoval se k přítelkyni. Odhlásil se z trvalého pobytu, sirotčí důchod měl sám pro sebe. A já si vyměnila zámek u dveří a po dvou dnech, kdy jsem si uklidila a upravila byt pro bydlení pro jednoho, jsem zazvonila u souseda. Goro se vrhnul k mým nohám.

„Dobrý den, koupím od vás Gora,“ oznámila jsem sousedovi.

„Klidně vám ho dám zadarmo. Jen zbůhdarma žere, není z něj žádný užitek,“ řekl soused, a aby dodal svým slovům větší důraz, nakopl psa. Ten zakňučel a hledal útočiště v mé náruči.

Sousedovi jsem přesto dala nějaký obnos. To, aby nepřišel, a nechtěl za psa peníze dodatečně. Goro je ještě mladý a brzy si zvykl, že se nemusí v novém domově bát. Věnuji se mu maximálně.

Syn žije u přítelkyně. Odmaturoval a našel si práci. Vydělává velké peníze, přesto z nich téměř nic nemá. Eva, jeho přítelkyně, nepracuje, utrácí peníze a Štěpána sekýruje. Přesto to syn nevidí.

Domnívám se, že jednou přijde s prosíkem domů. A nevím, zda ho přijmu. Moc mi ublížil. Teprve v Gorových psích očích vidím lásku a oddanost. Na syna, vyjma dávno minulých let, mám jen zlé vzpomínky.

A nepřipadám si ani jako krkavčí matka. Syn měl vše, co jsem mu na očích viděla. Přesto mnou pohrdal. Lásku jsem našla až u zvířete…


čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Vyměnila jsem vlastního syna za psa:

Vyměnila jsem vlastního syna za psa
 



Komentáře
« Předchozí   1   2   3  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Smůtý příběh. Neumím si představit mít takového syna. Myslím, že někde ve výchově byla chyba.Přeji vám oběma, aby jste našli opět k sobě cestu.
Obrázek uživatelky
profil
od dětí se člověk vděku těžko dočkáSmajlík - byla to škoda, mít ho středobodem svého života-vždyt byla možnost pracovat dále s dítětem ve školce a pak v družině??? ovdověla jsem před třicítkou a se třemi dětmi jsme to taky museli zvládnout, bez mého výdělku bychom živořili Smajlík Byly taky problémy, ale tak drzé dítě bych klidně dala do diagnost.ústavu - snad jsem vše ustála i díky mým koliím, které jsme souběžně měli doma a děti s nimi vyrůstaly od miminka. Ovšem ke stáří byl mi taky nejbližším přítelem pes /po jeho odchodu malá fenka/, protože pěkný vztah máme jen s nejmladším synem - dcery zjistily, že už nic nekápne, tudíž nezájemSmajlík
I o tom je život - c'est la vie Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
nějakou chybu ve výchově si zřejmě udělala,snad dostane rozum až bude starší
Obrázek uživatelky
profil
Je to moc smutný příběh.
Obrázek uživatelky
profil
bohužel ne nadarmo se říká že pes je nejlepší přítel člověka
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Kraslice