Vyprávění, co mi vyprávěla teta

Svého manžela jsem potkala celkem netradičně na letní pouti, kde měl na starost malé poníky, na kterých vozil děti. Mám koně i poníky moc ráda, ale nebyla jsem tak malá, abych se na některém svezla. Tedy mohla jsem, ale spíše jsem se styděla. Téměř pokaždé jsem se šíleně styděla před klukem, který se mi hodně líbil. Můj příběh je ale o tom, jak jsme se před několika lety seznámili.

Naštěstí jsem na pouti byla se sestrou malým bratrem, tak jsem ho využila k tomu, aby se na poníkách projel. „Ne, já nechci, ty koníci smrdí a budu špinavej,“ pištěl desetiletý Denisek, ale já se nedala a slíbila mu, že mu potom přidržím vzduchovku, aby si mohl vystřelit růži. „To taky nechci, na co mi to bude? Já chci nějakou pistol.“ Hm, Denisek je chytrý a nedá se obalamutit kusem srolovaného papíru, co si říká růže. „No tak jo, ale už sedni na toho koně, pak ti koupím nějakou pistoli,“ řekla jsem a byl klid. Denis se vítězně usmál a já byla vlastně taky spokojená, i když jsem spor s desetiletým dítětem prohrála, jednoduše si na mě vyskakoval. Ale já hlavně dosáhla svého.

„Dobrý den, můj bratr by se chtěl projet na vašem poníkovi,“ pozdravila jsem toho kluka a on mi vyhověl. Vyzvedl Deniska na poníka a jezdil s ním kolem dokola, zatímco ho ten krásný kluk vedl na dlouhém koňském vodítku. Pěkně jsem se postavila, abych vypadala štíhlejší, vypnula jsem hruď a nasadila odzbrojující úsměv. A abych vypadala ještě lépe, začala jsem projevovat strach o bratra. Jenže mé kouzlo se minulo účinkem. Jakmile jsem se začala „strachovat“ o bratra, tak mu to začalo být nepříjemné a bylo mu trapně, tak on napomenul mě.

„No co je? Ty jsi mě sem donutila jít, já jsem sem nechtěl, říkal jsem ti, že mi ty koně smrdí a taky že smrdí fakt hodně.“ Kluk, co poníka vedl, se zastavil a koukal na mě a potom na bratra a oba pohledy střídal. Já byla rudá studem a bratr červenal vzteky. No co teď? V tom trapasu jsem nevěděla, co mám dělat, a tak mě nic jiného nenapadlo, než se snažit jemně, a před tím klukem hlavně láskyplně, uklidnit bratra. „Ale Denisku, to se ti jenom zdá nebo cítíš něco jiného.“ A vtom jsem se zasekla, protože mi došlo, co jsem řekla. No doufám, že si ten kluk nemyslel, že jsem to myslela na něj, že smrdí on? Podle toho, jak koukal do země a očkem mrkal po mně, tak si to nejspíš myslel a vzal si to osobně. „Víte, slečno, kdybyste tady byla celý den v tom horku a ještě k tomu u koní, tak byste smrděla taky,“ odpověděl mi, i když jsem se ho na nic neptala. Bože, to je trapas! To je asi konec. Zažila jsem nejkratší románek všech dob, který by se mohl zapsat do Guinnessovy knihy rekordů.

Jenže bohužel úplný konec to nebyl. Jsem slušná dospělá holka a proto jsem se chtěla náležitě omluvit, že je to vše jen špatně pochopeno a chtěla jsem celou situaci vyjasnit. Proto jsem si počkala, až mi sleze z obličeje červená až rubínová barva a začala jsem zhluboka dýchat, abych si okysličila mozek a lépe mi to myslelo. „Snad mi to pomůže...“ řekla jsem si potichu pro sebe a dál jsem zhluboka dýchala. Jenže bohužel má slova neslyšely jen moje uši, ale i pár ostatních, včetně toho krásného kluka. „Vám je špatně?“ zeptal se mě. „Ne, proč?“ zeptala jsem se ho taky. „No že tak zhluboka dýcháte, tak jestli vám nevadí ten váš slavný zápach.“ Vykulila jsem na něj oči a na svoji obhajobu jsem nahlas vykřikla: „Já nesmrdím, to vy!“

Bohužel chudák kluk nevěděl, v jaké jsem šlamastyce, že je mi neskutečně trapně a že můj mozek nefunguje tak, jak má a vynaložil si vše po svém. Koukl se na Denise, který se nevozil na koni, ale jen na něm seděl a stál na místě. Denis byl celý rozesmátý, až mu tekly slzy po tváři. Mně rozhodně do smíchu nebylo, v ten okamžik bych chtěla omdlít, aby mě z lítosti začal ten kluk křísit. Bohužel se tak nestalo, ale stalo se to, že jsem byla středem pozornosti a lidé upírali zrak na mě, místo aby se dívali do ohrady s poníky. Velice je totiž zaujal můj rozhovor s klukem, který brali jako roztržku mezi námi. A dost! Řekla jsem si. Drze jsem vlezla do ohrady a rychlostí blesku jsem Denise vzala z poníka a se sklopenou hlavou jsem utíkala pryč, přitom jsem ještě slyšela smích lidí, co mě pozorovali. Ani nevíte, jak jsem se cítila, bylo mi vážně do breku, ale naštěstí jsem to ustála.

Sedla jsem si na lavičku a dala Denisovi peníze, aby si šel koupit tu zpropadenou pistoli, ani jsem nevěděla, na co ji vlastně chce. To mi došlo až za deset minut, kdy se Denis vrátil. V ruce držel pistolku napuštěnou odkudsi vodou a začal s ní po mně střílet. Myslel si, že mě ještě víc naštve, ale mně to bylo v to chvíli jedno. Seděla jsem na lavičce jako pařez v lese a ani se nehla. Potom jsem si uvědomila, že za mnou někdo jde. Zvedla jsem tedy hlavu a před sebou jsem viděla toho kluka od poníků. Měl na nohou špinavé gumáky a na hlavě něco jako sombréro. Bože můj, teď mi to pěkně vytmaví, přitom ani neví, jak to celé mělo doopravdy být.

Zastavil se přede mnou a já jen na něj koukala a čekala, co se bude dít. „Můžete mi říct, co to mělo předtím znamenat?“ zeptal se mě a já se rozhodla, že už žádný trapas a rubínovou barvu nechci a že mu řeknu celou pravdu a pěkně upřímně od srdce. A tak jsem se rozpovídala...„No, moc se mi mluvit nechce, ale jen jsem chtěla se na vás chvíli dívat, protože jste se mi prostě líbil a já se styděla, a pořád stydím, to říct. Jsem už taková, pořád se stydím a tak vznikají takové neshody, jako před chvílí s vámi.“ Naštěstí kluk, který se jmenoval Michal, se smál a řekl, že takové seznamování ještě nikdy nezažil a že je vážně netradiční. Dost dobře se mnou pobavil a já nevěděla, jestli se mi směje, že jsem neschopná anebo kvůli tomu, že mu je mě líto. Byla to ta druhá možnost a já si oddychla. Stejně jsem ale věděla, že už nemám žádnou šanci a tak jsem řekla, že už musím jít s bratrem domů.

Ještě než jsem vstala z lavičky, tak se mě zeptal, jestli se můžeme někde sejít, až skončí s vozením dětí. Deset vteřin jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila, moc jsem chtěla ho poznat a seznámit se. „Tak ještě dnes v pět na střelnici, pokusím se vystřelit růži a potom ji někomu třeba dám,“ řekl a já se usmála. A samozřejmě jsem mu neřekla, že mi pouťové růže přijdou jako zmuchlané kusy papíru. Na to jsem změnila názor až potom, co jsem ji od něj dostala. Víte, když tu růži dostanete jako dar a upřímně, máte z toho větší radost, než z čehokoli jiného. Tomu říkám pravá romantika!