Výročí je za námi

Já jsem je použil záměrně, aby vynikla jeho nesmyslnost - nedávno jsem v nejmenované TV zaznamenal, že děkovali tu povodni, tu zvýšenému schodku rozpočtu za něco, co nebude a mělo by se spíše říci „bohužel“.

Pojďme od jazykových hrátek ke skutečnosti. Jsme s bábinou, v dnes rizikové oblasti vlasti  /nechtěný rým/ přes šedesát let. Dokonce - považte, celou dobu v jednom bytě. Pravda, měnili se naši domácí, od původních, kdy šlo o byt podnikový, přes byt spekulační, vládou prodaný „za hubičku“ jistému pánovi B., který slíbil odprodej nájemníkům za levný peníz.

Pan B. slib nedodržel, pánové darovatelé /dnes na místech vysokých/ se ke svým skutkům také nehlásí. Teď patříme nějakým Švédům, či Holanďanům, o nic nejde,  stejně jako dřívější nám slíbili, že si nás nechají, hlavně, když budeme poctivě platit nájem.

Apropó nájem - první byl 170 Kčs měsíčně, dnešních už v Kč se vyšplhal přes sedm tisíc - docela dobrý „vejvar“.

Panu B. nic nevyčítám. Již jsem kdysi vzpomenul výrok pana Maresku z méně známého díla Zdeňka Jirotky, autora Saturnina.

V jeho „Muži se psem“ se, volně praví asi toto:„Bláhový /či blázen/ je ten, kdo sedě na vrbě, nevyřeže sobě píšťaličku“... Seděl na vrbě, vyřezal sobě píšťaličku - za nějakých nepatrných pár miliard, střelil byty následujícím majitelům a je mu přáno. Doma nechal své dobrodince a další pány se stejnými či jinými iniciálami, kteří pořídili píšťaličky na jiných vrbách a řezali, seč byli. Nezávidím, do hrobu si majeteček nikdo nevezme, kaviár a šampáňo mi také moc nejede, na cesty už moc nejsem. A konečně, ani honosnější pohřeb a okázalejší rakev není to, oč bych příliš stál.

 Vrátím se k úvodu - již jsem se nedávno zmínil, rodinnou oslavu výročí jsme uskutečnili už před deseti lety, to nám bylo pětasedmdesát a výročí bylo pětapadesátileté - snad předtucha, co bude letos? Od té doby se nám rodina rozrostla o partnery vnoučat, výsledkem je dnes půltucet pravnoučátek - pokračování rodu se ukazuje být v pořádku.

 Takže letos jsme s bábinou měli čas na vzpomínání - co by bylo, kdyby, a tak podobně. Škarohlídové, co nám prorokovali krátkodobost vztahu ostrouhali. Nepočítali s tolerantností mé životní souputnice a mou snahou, neměnit své jisté, za pochybné neznámé. Dosvědčuje to nejen věrnost místu bydlení, ale i stálost zaměstnání - bezmála 30 let v jednom oboru, byť na různých postech, ovlivněných tím, jak jsem byl, či nebyl hodnocen těmi nahoře. Řečeno s básníkem:„Čím jsem byl, tím jsem byl rád“ - nebo tak nějak podobně.

 Dokonce jsem rád  i důchodcem, trochu s výčitkami svědomí, zdá se mi, že být v důchodu 30 let, je až, řekl bych, nemravné. Ale pak si říkám, co naopak se důchodců snaží i za mne ve vládě, parlamentu, senátu, v poradních sborech i na místech nejvyšších, a s jakým nadšením vytváří hodnoty, kterých si mohu užívat. Tady odkazuji na pány V+W, dnes nevím, na které forbíně: „Podívejte na toho starého pána, jde, tedy sotva jde, ale jde do úřadu...“ a pak rozvíjejí  dál dialog o tom, že by tam mohl jít i mladší, ten ať se zdravě vyspí pod mostem. Vůbec není marné, vrátit se ke zmíněné dvojici. Onehda jsem si pustil jejich „Polku, specielně aktuelní“, zkuste si ji najít, ona neztratila ze své aktuálnosti nic ani dnes. Třeba „...přece ať se spoří a poplatnictvo moří, jenom ať se nezboří poslanecká restaurace...“

Zase jsem odbočil, nesmím si tolik pouštět TV na stanici, kde jsou přenosy politických debat... Takže, bábina dostala kytičku, ta svatební, před 65 lety byla z přírodních, lučních květů, vázaná přítelem Zipserem, vyučeným to zahradníkem, který spolu s námi a dalšími přáteli zachraňoval pohraniční zemědělství v osoblažském výběžku. K obědu jsem udělal „placaté kuře“ podle receptu mé oblíbené blogerky Flo. Naši kamarádi v jídelně měli v den naší svatby kuře na paprice, my jsme jim ujeli v menší skupině k manželčiným rodičům. Moc si už nepamatuji ani na sestavu této skupiny, vyjma toho, že mládenci vyspávali pod třešní na zahradě za domem.

S letošním dárkem k výročí byl trochu problém. Co dát ke „kamenné“ svatbě? Stříbrný, zlatý, smaragdový a diamantový šperk nebyl problém. Takže tentokrát, velmi skromně, zato od srdce

Kamenný /spíše kameninový/ hrníček, s polními - opět - květy a mezi nimi jednoduchý nápis: „Děkuji“. A věřte, moji milí přátelé a drahé přítelkyně, je opravdu za co děkovat.

 No a na závěr jsem učinil, poněkud problematický slib. Pokud dá Nejvyšší a Matka Příroda a vydržíme tu ještě pět dalších let, dostane má milá - mé slovo - opravdový šperk platinový...

Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz