Vzpomínání

Čím jsem starší, tím víc vzpomínám na věci dávno minulé. Rodiče mě z Bulharska dovezli jako 2měsíční batole. Nastěhovali jsme se do domku po nuceně vystěhovaných Chorvatech. Byl to velký statek a rodiče začali chovat zvěřinu (slepice, králíky, dokonce i krávu). Byl tam velký dvorek, zahrada a 2 stodoly. U jedné stodoly rostla vysoká moruše, ke které se váže tento příběh.

Každým rokem v den památky zesnulých (lidově dušičky) k nám jezdívala dcera majitelky domku, v kterém jsme bydleli. Pokaždé požádala rodiče, zda by si mohla, ale sama, prohlédnou dvorek i zahradu. Všimli jsme si, že vždy zůstala stát u této moruše, když ale zjistila, že je pozorovaná, pokračovala směrem k zahradě.
Táta s bratrem si mysleli, že tam je asi zakopaný poklad. Jindy líní to človíčkové, začali stodolu opravovat. Když ji izolovali, kopali zbytečně hluboko a já i maminka jsme z toho měly srandu. Byli velice zklamaní a zase do dušiček na to zapomněli.  
Bylo mi asi 5 let, když se přihnala bouřka. Byla jsem sama doma, rodiče byli v práci. Třásla jsem se strachem. Seděla jsem na verandě a koukala z okna, jak se čerti žení. Velká rána a hrom uhodil do moruše a rozčísl ji vejpůl. Ihned začala hořet, ale přišel velký slejvák a oheň uhasil. 

Strom hyzdil dvorek několik let. Maminka prosila bratra i otce, ať strom pokácí, že se může stát nějaká nehoda. Vždy si našli výmluvu (to raději seděli u samohonky a s chutí koštovali).  Asi po 10 letech už to s maminkou nevydrželi a rozhodli se, že moruši vykopou. Když už měli asi metrový výkop, volali na maminku, aby šla za nimi. U kořenu moruše byla malá kostřička dítěte. Najednou byl dvorek plný policistů a trvalo to několik dní, než odešli.  I rodiče padli do podezření, ale nakonec se to vysvětlilo. Bylo to děvčátko asi měsíc staré. Kdyby hned po požáru rodiče strom vykopali, tak by se zjistilo, co se vlastně stalo. Teď už bylo pozdě, Chorvatka, která k nám jezdila, bydlela ve Vídni a byla po smrti. Zůstalo nevysvětleno, co se tenkrát vlastně stalo.
 
K tomuto stromu se váže i další příběh.
Sousedi byli romského původu. Měli spoustu dětí. Kamila byla stejně stará jako já a často k nám chodívala. Hrávaly jsme si pod tou moruší dennodenně. Vyrůstaly jsme spolu a začaly chodit do školy. Jenže Kamila ve 3. třídě propadla, ale kamarádily jsme se dál. Obě dvě jsme byly zamilované do stejného kluka. Byl o 4 roky starší a nás si moc nevšímal. Ale po pár letech si Vašek, tak se ten hoch jmenoval, začal všímat Kamily. Moc jsem na ni žárlila. Začali spolu randit. Jak jen to mohla udělat nejlepší kamarádce? Co je na ní, vůbec hezká, ani chytrosti moc nenabrala. Jenže rodiče Vaška tomuto vztahu nepřáli. Měli jen jeho a plánovali si, co z  něj bude. Čím víc zakazovali, tím víc jejích láska sílila. Mockrát jsem sousedce zalhala, že byla Kamila se mnou, i když jsem moc dobře věděla, že byla s Vaškem. 
Den před 1. májem jsme se všechna omladina sešla u řeky Dyje. Udělali jsme si táborák. Zpívali jsme u kytar. Bylo veselo... Zahlédla jsem na mostě Vaškova otce. Bože, to bude kravál, pomyslela jsem si. Také že byl.  
„Vydědím tě!“ řval Vaškův otec. „Nechci, aby po mém dvoře běhala cikáňata.“
 Kamila se zvedla a s pláčem utekla. Vašek seděl s hlavou mezi koleny a plakal. Bylo mi ho velice líto. Zábava skončila a my se rozcházeli domů. Zítra musíme do průvodu. Ráno mně to trvá dlouho. Slyším maminku, jak říká: „Aničko, pospěš si, už na tebe venku čekají.“

Vycházím ze dveří. Jé, tady je spousta holek i kluků. To se nám do vedlejší vesnice půjde vesele. „Co je, co se stalo? Proč Helena pláče,“ ptám se.

Dostávám odpověď, která mě sráží na kolena. Vašek a Kamila už nejsou naživu. Šli na nádraží, sedli na koleje a nechali se přejet vlakem.  Každý rok na 1. máje zapaluji svíčku a vzpomínám. Od té události letos uplynulo 50 let a Vašek by letos na podzim oslavil 70 let.