O Alzheimerově nemoci se toho ještě pořád hodně neví. Informace pro veřejnost jsou nedostačující a kusé, rovněž zařízení, která pomáhají nemocným touto nemocí i jejich rodinám, není dostačující počet. U nás se nedávno otevřel v Darkově  Domov Alzheimer právě pro nemocné touto nemocí.

Můj švagr Mirek byl i ve věku před sedmdesátkou aktivní a čilý. S oblibou chodíval na dlouhé procházky, návštěvy příbuzných, rád četl, sledoval televizi a luštil křížovky. Jako člověk v jeho věku měl určité zdravotní problémy a jedním z nich byla výduť na aortě. Byl pod kontrolou a nebyl akutně ohrožen na životě. To jsme ještě netušili, že i on patří mezi ty, kteří jsou ohroženi Alzheimerovou nemocí. Přikradla se znenadání, začalo to malými výpadky paměti, nemožností řídit auto. Jinak byl ještě pořád „jura“. Před svými kulatinami /70/ se rozhodl dát si své zdravotní problémy s výdutí „do pořádku“. Když jsme jej navštívili a přemlouvali jej, ať tu operaci vzdá, nechtěl ani slyšet. My prolezli internet, pročetli příručky a různé materiály a byli přesvědčení, že mu operace v jeho věku a s diagnózou počínající Alzheimerovou nemocí, může spíše uškodit.

Netušili jsme, že po ní již nikdy více neoslavíme žádné jeho narozeniny. Po operaci byl úplně mimo, nepoznával členy rodiny, byl agresivní a nakonec byl odeslán do léčebny pro psychicky nemocné. Když jsme si s rodinou stěžovali, byl asi po 2 týdnech odeslán zpět do nemocnice, kde byl operován a dodatečně mu byla udělána některá vyšetření. Když rodina žádala výpis z průběhu operace, musela si jej zaplatit a navíc z ní chyběl  důležitý list. Podle všeho se nesešel jeho psychiatr, ošetřující lékař a chirurg, aby probrali všechna rizika a ta vyhodnotili. Operace v jeho případě postrádala smysl, protože mu zcela zhatila kvalitu života. I když se po několika týdnech dostal domů, dva roky jen přežíval a musel být hlídán příbuznými. Domníváme se, že nebýt jí, mohl ještě několik let prožít v klidu s těmi, co jej měli rádi a pomáhali mu. Dnes mu můžeme už jen na hřbitově zapálit svíčku a položit květinu a jen vzpomínat na hezké chvilky, které jsme s ním měli možnost strávit.

Pořád se nemohu zbavit dojmu, že dnes bohužel ne vždy jde o blaho člověka a když už je zle, rychle se „zametou stopy“. Samotné uspání „narkóza“ mohou mít za následek velké až katastrofální zhoršení zdravotního stavu člověka nemocného Alzheimerem. Hlavně jejich příbuzní by měli vše předem probrat se všemi lékaři, kteří mají co říci ke zdravotnímu stavu pacienta. Aby nakonec vybrali pro pacienta tu nejlepší variantu.

Já sama jsem v rámci studia a praxe na něm měla 1 den na starost paní, která měla Alzheimerovou nemoc. Byla nemocná již asi 5 let a přes den pobývala ve stacionáři. Občas měla i světlé chvilky, obdivovala stromy na zahradě, ale vzápětí mluvila zcela z cesty, okřikovala neviditelné vetřelce. Paní byla neustále v pohybu a bylo nutné se postarat o to, aby neodešla sama ven nebo si neublížila.

Postupem času bude nemocných zcela jistě přibývat a naše společnost není na tento fakt připravena. Informovanost by měla být větší i ze strany médií, více materiálů postrádám na lékařských střediscích nebo odděleních v nemocnici. Týkat se to může opravdu každého z nás...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10