Když můj děda začal zapomínat, měl už dávno umělý chrup. Večer šla babička spát a on ještě chvilku seděl u televize. Když si pak šel lehnout do postele i on, nemohl nikde najít své zuby. Po chvíli hledání mávl rukou, že ráno se zuby určitě najdou. Ráno se ale probudil a hledal zuby na stolku vedle postele.

Zapomněl totiž, že je večer ztratil. Na stolku zuby samozřejmě nebyly. Chvilku obviňoval babičku, ale pak sám uznal, že ta jeho zuby nepotřebovala. Tehdy měla ještě své, přírodní. A tak děda hledal zuby v posteli.
„A kdes je měl, dědo, naposledy?“ ptala se babička.
„Tady jsem si je dal, jak dělám roky, před spaním na stolek,“ rozčiloval se děda a aby přidal svým slovům důraz, bouchl rukou do stolečku. Vůbec si nevzpomněl na to, že zuby postrádal už večer.
 
    V poledne už jeho zuby hledala celá rodina. Babička prohledala ložnici, podívala se i do peřin a polštářů, do peřináče, vlezla snad všude. Naše mamka zatím prohledávala kuchyň. Já se sestrou jsme utíkaly ke králíkárně. Co kdyby nechal děda zuby mezi králíky? Taťka skočil do dědova ateliéru, prohledal koupelnu, záchod, chodbu i zahrádku. Nikde zuby nebyly. Pak si babička vzpomněla na to, jaký je děda mlsoun. V ledničce sice přes noc zmizel jeden zákusek, určitě ho měl na svědomí dědeček, ale ani tam zuby nebyly. Děda zůstal přes víkend bez zubů. Mlsně se díval na ostatní, jak si pochutnávají na řízcích, zatímco on měl jen polévku a kašičky. A k tomu se bál pondělní návštěvy zubaře. V neděli odpoledne přišla na návštěvu sousedka. Babička uvařila kávu a vzpomněla si, že má v mrazáku skoro celý kyblík zmrzliny. Vytáhla kyblík z mrazáku a nožem chtěla zmrzku naporcovat. Nůž ale najel na něco tvrdého, a oříšky to nebyly. Po vydolování toho předmětu děda zvolal vítězoslavně: „Moje žuby!“ a všechny přešla chuť na zmrzlinu. A jak se zuby do kyblíku se zmrzlinou dostaly?

Večer dostal děda chuť na něco sladkého. V ledničce nalezl zákusky a jeden snědl. Na ostatní raději nesahal. Znal babičku a věděl, co si může dovolit. Zákusky byly i pro děti, nemohl je všechny sníst. Ale jeden malý zákusek dědovu chuť na sladké neukojil. Proto děda nakoukl do mrazáku a objevil v něm kyblík se zmrzlinou. Lízal zmrzlinu a zuby mu v puse jen překážely. Tak je odložil nejspíš do kyblíčku. No a pak chtěl zahladit stopy po mlsání, ve svém věku zuby přehlédl (mlsal totiž potmě, aby nebyl přistižen) a zmrzlinku dokonale uhladil, čímž „pohřbil“ i zuby. Vrátil kyblík zpět do mrazáku a za chvilku teprve zjistil, že zuby nemá. Žádný div, že zuby nikdo nemohl nalézt! Tak byl děda zachráněn před návštěvou zubaře a večer si dal s chutí taky řízek.