Vzpomínky na dětství - O beranech, lanovce i pramičce

Dědův kamarád choval ovce a berany. Jednou dědu požádal, zda by mu nepomohl při jejich stříhání. Při vyslovení slova „stříhání“ se sice dědovi postavily všechny chlupy na těle, co jich děda měl, protože se on sám velmi nerad stříhal, kamarádovi ale pomoc přislíbil.

Hned druhý den se šlo „do akce“. Děda přidržoval nebohá zvířata a jeho kamarád je zbavoval husté vlny. Beranům to ani nevadilo. V teplém počasí jim „nahatým“ bylo mnohem lépe, zatímco děda při zvuku strojku trpěl a silně se potil. On si to stříhání protrpěl mnohem víc než ti berani! Odměnou mu pak byly dva polštáře plněné beránčí vlnou. Jeden dostala babička a druhý byl pro dědu. Chvilku na nich oba spali, pak ale děda ten svůj odložil a vzal si zpět svůj starý, s husím peřím. Babička se divila proč, když se na polštáři tak dobře spí.

„Když já, jakmile na ten polštář položím hlavu, vždy slyším ten strojek na stříhání a vidím ta nebohá nahatá zvířata,“ odpověděl tehdy děda.

On děda asi nebyl moc odvážný. Jednou jsme totiž jeli všichni na výlet spojený s vyjížďkou na lanovce. My děti jsme se na lanovku moc těšily. „Jen, aby vás z ní neodvál vítr,“ smál se děda, ale já a sestra jsme se nebály. „Já trošku strach mám,“ řekla babička, která ještě nikdy na lanovce neseděla. A děda se jen smál. A smál se i cestou k lanovce. Jakmile ale viděl titěrnou sedačku, jednalo se o sedačkovou lanovku vždy pro jednoho, a kolečka, která celou sedačku vždy pořádně rozhoupala, smích z jeho tváře pomaličku vymizel. Když pak viděl babičku, jak na lanovku za jízdy naskakuje, zdálo se dokonce, že náš neohrožený dědeček dostává strach. Pak jsme jely my, děti, tak nevím, jak vše přesně probíhalo. Vím jen, že když jsem se podívala ze svého místa dolů pod sebe, viděla jsem maličkého dědečka, jak prchá z místa pro nástup na lanovku. Nahoře nám pak maminka jen řekla, že dědeček se rozhodl jít nahoru pěšky. „A ne, že se mu budete smát!“ napomenuli nás rodiče. My řekly: „ne“ a chvíle čekání jsme vyplnily tím, že jsme se snažily šiškou trefit do té druhé. Náš šiškový boj dopadl tím, že babička dostala pět ran, mamka asi sedm a sestru se mi podařilo trefit jen dvakrát. I sestra se víc trefovala do větších cílů. Po chvilce se objevil udýchaný dědeček a já se začala smát na celé kolo. Já si totiž vzpomněla na z té výšky malilinkatého dědečka rychle se vzdalujícího z místa, odkud vyjížděly krásné maličké sedačky se stříškami ve tvaru deštníčků. A také na to, jak se nám děda v autě smál, že nás z lanovky odnese vítr a babička se trošku bála.

V autě byl už dědeček opět hrdina. Vyprávěl nám, jak chtěl udělat něco pro zdraví, a proto se rozhodl kopec zdolat pěšky. „Ty ses nebál, dědo?“ ptala se má sestra. „A čeho bych se asi bál?“ naparoval se děda. Tatínkovi to nedalo a řekl: „Mně se tu tak líbilo, co kdybychom si sem zítra opět zajeli?“ Samozřejmě, že jsme souhlasili. „A teď pojedeš s námi na lanovce, dědo, viď?“ ptala se opět sestra. Děda se zatvářil ustrašeně. „Já musím být u králíků, myslím, že budou mít miminka,“ řekl rychle sestře a sestra se moc těšila na králičí miminka. Druhý den prostála u králíkárny. Nakukovala dovnitř a pořád se dědy ptala, kdy se miminka narodí. Samozřejmě se žádná nenarodila. A nenarodila se celý týden, co jsme ještě u babičky a dědy byli. Děda přece nemohl před vnučkami přiznat, že se bál.

Zcela opačný názor, než na lanovku, měl děda na lodičky. Jednou si mě a sestru půjčil a vyrazili jsme na nedaleké jezero, kde se půjčovaly i lodičky. „Dědo, půjčíme si lodičku?“ ptaly jsme se se sestrou. Jenže děda si zapomněl vzít peníze. Tak jsme tam tak stáli a záviděli ostatním, kteří se projížděli na lodičkách. Najednou si děda všiml rybáře a loďky, která ležela opodál. „To je vaše lodička?“ zeptal se muže s nahozenými pruty. Muž přikývl a už si dědy nevšiml. Děda mu proto vysvětlil, že by chtěl vnučky vzít na lodičku, ale zapomněl si vzít peníze. Zeptal se ho, zda by mu pramičku na chvíli nepůjčil. A pán odpověděl: „Má ve dně díru, s tou se daleko nedostanete.“ Dědovi to ale nevadilo. „Buďte u břehu, ať se neutopíte,“ řekl ještě rybář a odstrčil naši pramičku od břehu. Děda vesloval a my se kochaly okolím. Přitom jsme se sestrou těsnily každá jednou nohou díru ve dně lodičky. Vody bylo jen trošičku, a proto se děda rozhodl zajet trošku dál. Byla to nádhera! Najednou se objevila kousek od lodičky labuť s mláďaty, my současně vstaly a ukazovaly jsme na ni: „Dědo, podívej!“ I děda se díval na labuť. To už jsme ale měli vodu téměř po kolena. Jak jsme totiž vstaly, uvolnily jsme otvor ve dně lodičky. Dali jsme se do vylévání vody ven. Protože jsme ale s sebou neměli žádnou nádobu, děda nás po chvilce chytl každou do jedné ruky a zvolil úprk. Neohroženě skočil do vln jezera, a přestože jsme ještě ani jedna neuměly plavat, dostal nás na břeh. Horší to bylo s lodičkou, ta skončila na dně jezera. Už si nepamatuji, co pak děda řekl chudákovi rybářovi. Nám však nakázal, že se o projížďce na lodičce „pro jistotu“ nemáme doma ani zmiňovat. Přestože nám oblečení částečně uschlo, babička s maminkou se přesto divily, kde jsme zmokly, když u nich ani nesprchlo.

Kapucínek K. – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete