Děda jednou přinesl domů kocoura. „Jsi si jistý, že to je kocour, a ne kočka?“ ptala se babička. Děda zvedl chlupáče do výšky a dlouze se na něj zadíval. „Je to kocour,“ řekl, „a pořádnej chlap!“ dodal ještě. Celá rodina se pak divila, když ten pořádný chlap přivedl na svět pět krásných koťátek. Macka jsme přejmenovali na Mícu a přemýšleli, co s koťaty.

Nikdo kočku nechtěl. Ten, kdo kočku chtěl, ji už měl, a ostatní o kočku nestáli. „Nechtěná koťata se topí,“ radil jeden ze sousedů. Ale děda byl dobrák od kosti a tuze outlocitnej člověk. Kočičkám brát život nemínil. Vyřešil to šalamounsky: Zavřel se do svého ateliéru a vybral mezi svými obrázky pět, kterých mu bylo nejméně líto.

Když pak byl s nějakým svým kamarádem nebo sousedem, zeptal se: „Nechceš tento můj obrázek?“ Samozřejmě, že každý přikývl. Dědovy obrazy byly v okolí vyhlášené a vzácné, protože je děda maloval jen pro rodinu a občas nějaký daroval hodně dobrému příteli. Děda pak chytil jedno z koťat a vrazil ho zájemci do náruče. „A jako přídavek k obrázku máš ode mne i toto krásné koťátko,“ usmál se. Kamarád hned protestoval. „Buď kotě a obrázek, nebo nic,“ řekl děda. A než se vzdát dědova obrazu, vzal si každý radši oba dárky. Dokonce si za dědou přišel pro kotě (vlastně pro obrázek J) i soused, který už doma jednu kočku měl.

     Tak se děda zbavil chytře pěti koťat, co přivedl na svět pořádný kočičí chlap.

Kočka se nechala vykastrovat, tolik obrázků na rozdávání zase děda neměl, a dožila se úctyhodných let.

     Jednou jsme šly se sestrou s dědou na procházku. „Ne, abys vzal holky do hospody!“ zvedla babička pro výstrahu ukazováček. Ne, že by děda pil, ale rád sedával s kamarády v hospůdce na konci ulice a diskutoval o veledůležitých věcech, jako například o stavu králíků v jeho králíkárně, a nebo o výsledcích sportovních zápasů. Šly jsme s dědou k potůčku a chvíli jsme skutečně sbírali pampelišky na jeho břehu a dělali jsme z nich krásné věnečky. Já se sestrou jsem si hrála na princezny a děda byl král. Pak nám děda dělal koníka, což se nám líbilo mnohem víc. Nejdřív byla žokejem má sestra. Pobízela dědu-koníka a ten, chudák, běhal se sestrou na zádech nahoru na kopec a pak zase dolů k potoku. Pak se koník unavil, sestra sesedla a koník jako chvilku pil z potoka. A právě ve chvíli, když jsem měla být žokejem já, šel kolem dědův kamarád. „Pepo, pojď na chvilku posedět,“ pozdravil kamarád dědu a významně pokynul k nedaleko stojící hospodě. „Nemůžu, mám tady vnučky!“ omluvil se děda, ale kamarád se nevzdával. „Hrají fotbal, důležitý zápas!“ vytáhl svůj trumf. Děda zbystřil. „A holkám koupíš žvýkačky,“ dodal opět kamarád. Děda zapřemýšlel, pro něj a jeho kamarády byl každý zápas důležitý. „Neřeknete to babičce?" Zeptal se nás děda. „My žvýkačky nechceme,“ odpověděly jsme na to, co zajímalo nás, nikoli dědu. A začalo vyjednávání. Nechtěly jsme ani bonbóny a ani limonádu. Tehdy jsme měly rády nefalšované hnědé hospodské brambůrky, kterých se nám nedostávalo, protože rodiče usoudili, že jsou moc mastné, nezdravé a smažené na přepáleném oleji. Mimochodem, dnes to já tvrdím také svému synovi a snažím se, aby se k nim dostal jen výjimečně. Jenže tenkrát, tenkrát to pro nás bylo to nejlepší, nejchutnější, nejvoňavější a nejzdravější, co jsme znaly.

     Slovo dalo slovo a já jako žokej jela na koníkovi-dědovi rovnou do hospody. V hospodě si dal děda čepovanou limonádu, zmínila jsem se přece, že nepil, a my dostaly každá také jednu. A dostaly jsme i zmiňované bonbóny. Jen brambůrky v hospodě neměli. Děda poseděl v hospodě hodinku, probral králíky, zhlédl důležitý zápas a šli jsme. Ale my se začaly dožadovat svých hnědých brambůrků. Sliby se mají plnit a děda se bál, že ho prozradíme, a tak jsme museli k další hospodě ve městě. Tehdy se mnou zmiňované brambůrky prodávaly jen v hospodách a bufetech. V druhé hospodě brambůrky sice měli, ale jen bílé, a my měly podmínku, že to budou hnědé brambůrky. A tak se muselo dál.

     Ten den jsme my tři prošli snad všechny hospody, co jich ve městě bylo. Brambůrky jsme nakonec sehnali až v zapadlém bufetu na kraji města. „A víte dobře, že babičce nesmíte nic o hospodě říct!“ napomínal nás děda, zatímco my se ládovaly slanou dobrotou.

     Doma už měli o nás strach. „Kde jste byly, kočičky?“ objala nás maminka. „Na procházce,“ řekly jsme, jako by to nebylo jasné, když jsme na procházku původně vyšli. „A nebral vás dědeček do hospody?“ zeptala se babička. Už jsme chtěly přikývnout, když jsme si vzpomněly na brambůrky ve svých žaludcích. „Ne, babičko,“ odpověděly jsme způsobně.

     A vlastně jsme ani nelhaly. Babička se přece ptala na hospodu, o hospodách nic neříkala.

Kapucínek K. - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10