Vztah s mužem s vyřešenou minulostí

S Pavlem jsem se seznámila na plese, na kterém jsem byla s přáteli. Nenápadný padesátník mě požádal o tanec a už během prvních krůčků jsem poznala, že se na mě informoval. Petra, má kamarádka, totiž Pavla znala.

„Proč nikoho nehledáte, když jste sama?“ zeptal se. Vůbec nezastíral, že si o mně zjistil pár informací.

„Protože jsem takto spokojená.“ Usmívala jsem se, protože to byla pravda.

„Kdybyste ale našla někoho perspektivního, možná byste změnila názor.“

„Možná, a možná taky ne,“ uzavřela jsem rozhovor na soukromé téma.

Pak jsem přece jen dodala: „Každý muž je zatížený minulostí. Většina pije, má dluhy, nebo má nevyřešenou minulost. A já se nehodlám o chlapa dělit.“

„Tak to není můj případ. Já vyřešenou minulost mám,“ argumentoval. Pavel byl rozvedený.

„To ale nezajišťuje, že má člověk vyřešenou minulost,“ řekla jsem, ale chtěla jsem mu věřit.

Od onoho plesu jsme se vídali častěji. Měl malý byt a luxusní chalupu vzdálenou sto kilometrů od našeho města.

„Na co máš chalupu tak daleko od domova?“ zajímalo mě.

„S ženou jsme si říkali, že se sem jednou na stáří přestěhujeme.“

Od této zmínky o Miladě, bývalé Pavlově ženě, jsem o této osobě slýchala s železnou jistotou.

Když jsem Pavla jednou pozvala na pečené kuře, protože Pavel neuměl uvařit ani čaj, sháněl se po tatarské omáčce.

„Tatarka k mastnému kuřeti?“

„My jsme to tak s Miladou jedli vždycky.“

Milada, jak mi pak prozradil, mohla tatarku ke všem jídlům. Dopřávala si ji k řízkům, knedlu, vepřu, zelu, k haluškám, výpečkům a dokonce i ke guláši. Pavlovy stravovací návyky byly veskrze špatné. Miloval dorty a zákusky, tlusté maso a nesnášel ovoce a zeleninu.

„Milada, ta by rajče nevzala do pusy,“ ošíval se, když mě viděl jíst zelný salát, který tak miluji.

„Já ale nejsem tvoje Milada!“ připomínala jsem mu.

Po čase jsem naučila Pavla jíst většinu zdravého jídla a tím, že jsem ho brávala na hory, na bazén i na projížďky na kole jsem přispěla k tomu, že jeho břicho bylo plošší a plošší, až se stal z Pavla celkem pěkný chlap.

O víkendech jsem občas jezdila s Pavlem na jeho chalupu. Snažila jsem se vždy vymluvit, abych na ni nemusela, protože jet sto kilometrů tam a sto zpátky, abych víkend proseděla na chalupě, v jejímž okolí nebyla možnost koupání, nerostly houby ani borůvky, nebyla tam žádná rozhledna, jeskyně, zámek a až na zpustlou zříceninu ani hrad bylo pro mě ztrátou času. Pavel na chalupě sekal dříví, nebo opravoval střechu, případně dělal jiné opravy, na které neměl přes týden čas, protože chodil do práce. Chalupa to nebyla ošklivá. Nesla ale stopy Pavlovy ženy, s kterou byl už nějaký rok rozveden. Pavel se ale nehodlal vzdát kýčovitých vyšívaných deček, volánků na záclonách, silonových přehozů s kanýry přes postele ani silonových gobelínů. To vše vytvářela jeho bývalá žena, jemu to prý navozovalo pocit domova a líbilo se mu to. Když jsem na chalupě přece jen byla, trvala jsem na tom, že budeme spát v obývacím pokoji a vyhýbala jsem se ložnici, kde spával s bývalou manželkou. Nesla nejvíc stop jejího vkusu, nebo spíš nevkusu.

Když jsem se poté dozvěděla, že Pavlova bývalá žena Milada na chalupu občas také jezdí, byť se nechala od Pavla vyplatit, nechápala jsem to. Snažila jsem se s Pavlem rozejít, on však vždy přišel s kyticí a sliby, že se vše změní.

„Už tam nebude a chalupu prodám,“ rozhodl jednou, a to mě opět obměkčilo.

Po čase jsem na Pavla začala tlačit, kdy už konečně chalupu prodá, nebo dá alespoň inzerát, že ji prodává.

„Musím vše protřídit, uklidit, vybrat si, co si nechám, a to odvézt domů. Mám tam spoustu nářadí, materiálu a dalších důležitých věcí,“ odpovídal. Říkal to týden, dva, měsíc, a nic se nedělo.

Přišel zase víkend a Pavel se chystal na chalupu. Zase mě přemlouval, abych jela s ním.

Odmítla jsem.

„Mohli bychom vzít tvou mamku, aby chalupu taky viděla, než ji prodám.“

Zpozorněla jsem. Mamka má dost přátel, možná by dokonce věděla o někom, kdo by chalupu koupil, nebo doporučil dalším známým.

„Jak na chalupu pojede mamka, pojedu tam taky,“ řekla jsem. Pavel nelenil a šel mamce zatelefonovat. Ta zprvu nechtěla, ale nechala se Pavlem obměkčit.

V sobotu ráno Pavel přinesl obří krabici se zákusky. Bylo jich dvanáct. Dvanáct obrovských zákusků, každý tak pro dva lidi.

„Kdo to bude jíst?“ zhrozila jsem se.

„No, my. Milada si vždycky na chalupu vezla i dvacet zákusků, které přes víkend všechny snědla.“

A zase ta Milada! Já si neuměla představit, že sním dva zákusky za dva dny, a měli jsme čtyři kousky na jednoho. A to na chalupě nebudeme spát, což byla má podmínka.

Mamce se chaloupka líbila. Jen nechápala, stejně jako já, proč si Pavel s bývalou ženou kupovali chalupu tak daleko od domova.

„Jednou tady budu bydlet. Líbí se mi tu,“ odpověděl, a já údivem otevřela pusu.

„Vždyť jsi říkal, že jedeš zabalit věci a chalupu prodáváš?“

„Říkal jsem, že ji možná prodám. Ale asi by to byla škoda. Koupili jsme ji před deseti lety, vše jsme tu vyspravili…“

„O to dráž ji teď můžeš prodat. Bývalou manželku jsi vyplatil, můžeš si s chalupou dělat, co chceš.“

„Ale ona sem taky jezdí na dovolenou,“ poznamenal Pavel.

„To vy jste ji vyplatil, a ona si sem jezdí jako do svého?“ zajímalo už i mou mamku.

„Přece se proto, že jsme se rozvedli, nezavraždíme?“ odpověděl a já se cítila jako trouba.

Ne, já tím troubou už vlastně byla, a to od začátku.

„Tak se nehádejte,“ řekla má mamka, když viděla, že se schyluje k ostré výměně názorů. Pavel vytáhl zákusky z lednice, rozložil je na stůl a zmizel na zahradě.

„Tak já souhlasila, že sem pojedeš, že třeba budeš vědět o nějakém kupci, a on zřejmě nemá vůbec v plánu cokoli prodávat,“ mumlala jsem, když jsme přes okno pozorovaly, jak se Pavel snaží v hrozném větru shrabat listí na hromádku. Vždy jich pár shrábl, aby mu je vzápětí opět vítr vzal. Už jsem chápala, proč mi vždy barvitě líčí, jak se na té pidi zahrádce dvacet krát deset metrů za celý víkend nadřel. Pavel byl jedno velké zahradnické nemehlo.

„Proč pěstuješ tolik jahod, když je vůbec nejíš?“ ptávala jsem se hned ze začátku.

„To chtěla Milada, dávala si je do pohárů se šlehačkou,“ vysvětloval, ač Miladu před lety z chalupy vyplatil a chalupa byla zcela a výlučně jen jeho.

K večeru jsem byla už notně nervózní. S mamkou jsme trochu poklidily kuchyň, vypraly, co bylo potřeba, a pověsily prádlo, Pavel se stále lopotil s prací na zahrádce, kterou by šikovný zahradník zvládl do půl hodiny. Mluvím ale o šikovném zahradníkovi, nikoli o Pavlovi!

Nakonec jsem šla Pavlovi pomoct na zahrádku i já. Když jsem si balila věci, abychom všichni zase podnikli stokilometrovou cestu zpět do civilizace, rozletěly se dveře a do pokoje vpadlo monstrum.

Ta tlustá ženská, nikdy jsem neviděla silnějšího člověka, s drdolem z vlasů, růžovými tvářemi a rty zmalovanými křiklavě rudou rtěnkou si s funěním dala ruce někam, kde normální lidé mají pas, zakoulela očima a spustila směrem k Pavlovi:

„No teda Pavlíku, co tady dělají ty ženské?“

Pavel zbrunátněl a nebyl schopen vypravit ze sebe ani slovo.

„Já jsem Pavlova přítelkyně, ale co vy tu děláte, to nevím,“ dala jsem se na odpor.

„Já jsem Pavlova žena!“

„Žena, nebo bývalá žena?“ Věděla jsem jistě, že se Pavel s Miladou rozvedl. Podle postavy to nemohl být nikdo jiný, než ona. Tatarka ke knedlíkům, tatarka k řízkům, kuřeti a dvacet obřích zákusků za víkend se totiž na ženě nesmazatelně podepsaly.

„Já tu chalupu s Pavlem kupovala, tak na ni mám také nárok.“ Žena se silně potila, funěla a já měla pocit, že každou chvilku zkolabuje a nám neprodyšně zalehne vchod do chalupy, který je zároveň i východem a jedinou cestou k úniku. Nebyla jedinou cestou k úniku. Vyděšený Pavel totiž vyskočil oknem na zahradu, a nás tam nechal. Srab Pavel!

„Vy, pokud vím, jste se z chalupy nechala vyplatit. A to přímo královsky.“

Věděla jsem od Pavla, že se Milada nespokojila s polovinou odhadní ceny za chalupu a Pavel jí nakonec musel dát rovné dvě třetiny.

„Já na tu chalupu mám morální právo,“ uzemnila mě a nevysvětlila, v čem to morální právo spočívá. Zřejmě v tom, že její sice bývalý muž je poseroutka a ústupkář. Milada nad ním měla stále moc. Bez ní se bál dát si i knedlík bez tatarky a podobných tukem nasycených hloupostí.

Tím, že Pavel z chalupy utekl a přišel až ve chvíli, kdy se tlustá dáma odkolébala, ukončil veškeré naše vztahy. Musel nás ještě ale odvézt domů.

V autě jsme mlčeli. Když mi pak před naším domem chtěl dát pusu a vyskočit za mnou, aby mě doprovodil domů, zabouchla jsem mu dveře před nosem.

„Jdi si za Miladou!“

…No a tak skončil vztah s mužem s „vyřešenou minulostí“.