Z ordinace dětského psychologa

Maminka s dcerou pravidelně navštěvovala dětská divadelní představení, ale brala ji i na houslové koncerty pro dospělé. Když měla holčička chvilku volna, nutila ji sedět u klavíru.

Zatímco jiné děti sedávaly na pískovišti, kde si stavěly hrady z písku, plácaly bábovky a patlaly se v bahně, nebo si hrály na maminky, doktory a prodavačky, Janička měla svůj program pevně naplánovaný a na hry, skotačení a dětské dovádění v něm nebylo místo.

Na místech, kde visely v ostatních dětských pokojíčcích kostrbaté dětské malůvky, byly první diplomy a ocenění malé talentované dívky. Na poličkách, kde stávají obvykle pohádkové knížky, měla Jana encyklopedie a příručky. Maminka Petra ji naprogramovala na geniální dítě a dcera Jana musela její přání splnit. Často záviděla dětem, když si venku hrály, válely se v trávě a vřeštěly na celé kolo, zatímco ona spěchala za povinnostmi.

Blížily se zápisy do prvních tříd, na které byla Jana zaručeně připravena. Znala své jméno, adresu, uměla číst, počítat a dokázala vyjmenovat většinu hlavních měst okolních států. Poznala i jejich vlajky, znala jména pana prezidenta i několika ministrů a o svých zájmech dokázala hovořit jak česky, tak anglicky. Janička jistě při zápisech zazáří! Přesto její maminka nechtěla ponechat nic náhodě.

A tak se, čistě ze zvědavosti, nebo možná také proto, aby ukázala, jak talentovaného dítka je matkou, vydala k dětské psycholožce.

Ta si holčičku vzala do ordinace a poprosila maminku, aby počkala v čekárně.

Paní psycholožka se zeptala děvčete na její jméno a ta jí bleskově odpověděla. Poté jí ukázala obrázek kolotoče.

„Janičko, řekni mi, co je na obrázku.“

Dívenka pohlédla na obrázek, a poté sklopila modré oči. „Já to nevím.“

„To nevadí, nic se neděje. Ukážu ti jiný obrázek,“ pohladila psycholožka malou holčičku. Následoval obrázek houpačky. Ani zde se ale nedočkala odpovědi. Se stejným výsledkem pochodila u obrázků švihadla, kolečkových bruslí a plovacího kruhu.

Pak paní psycholožka položila na stůl jablko, banán a hrušku. „Řekni mi, prosím, Janičko, jak se tomuto říká jedním slovem.“ Anička měla na kahánku. „Já si nemůžu vzpomenout. Umím to anglicky. Fruit. A tohle, to je apple, tady banana nebo taky plantain a toto je pear.“

„Jsi moc chytrá holčička, Janičko. A česky to neumíš?“ ptala se odbornice dál.

„Ne, česky se mi to už plete.“ To už malé děvčátko plakalo.

„Neplakej, ty za to nemůžeš. Maminka tě učila hodně cizích slovíček a ty jsi proto neměla ani čas poznat hračky,“ ukázala na obrázky, „a pleteš si ovoce. Bude ti moc vadit, když ještě letos nepůjdeš do školy?“

„Mně ne, ale zklamu maminku,“ přiznalo děvče bez váhání.

Když vyšla psycholožka do čekárny, řekla stroze k matce: „Myslím, že na školu je pro ni ještě brzo. Počkejte ještě rok, věnujte se jí… Zatím nezná úplně základní věci.“

Maminka se rozčílila, jak je to možné. Její dcera přece umí to, co neumí ostatní.

„To ano,“ usmála se odbornice, „ale stihla jste jí ukázat kolotoč, zhoupla jste ji na houpačce, dovolila jste jí projet se na kolečkových bruslích, byla někdy na bazéně? A dovolila jste jí někdy, aby si svým mateřským jazykem řekla o obyčejné jablko? Vaše dcera není encyklopedie a vy nemáte právo si jejím prostřednictvím uspokojovat své touhy po nenaplněném vzdělání!“ To jsem možná přehnala, řekla si psycholožka v duchu. Věděla, že maminka nedokončila střední školu a má pouze výuční list, což ji trápí. A jako ambiciózní dáma si své představy chtěla uspokojit alespoň prostřednictvím dcery. Ale bylo jí dítěte líto.

A nedokázala přestat, musela Janičce pomoci. Pozvala Petru do ordinace. „Něco vám dám. A slibte mi, že to použijete. Protože až toto bude vaše dcera znát, bude teprve připravena na život.“ Psycholožka vytáhla ze skříně krabici, z které vylovila kyblíček na písek, lopatičku a malý míč.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10