Za druhé světové války

V době druhé světové války jsem já ještě na světě nebyla. O tomto období hrůzy, násilí a nevinných obětí vím jen z historie. Z vyprávění svých rodičů jsem se dozvěděla, jakým způsobem zasáhla válka do dění naší vesnice i do života naší rodiny.      

V těchto chmurných časech bydlela v domku u mých rodičů tatínkova sestra Ema s manželem a synkem. Když přecházela kolem fronta a Němci a jejich spojenci ustupovali, naše vesnice, schovaná v lesích, byla uchráněna od násilností a drancování. Kdo ví, jak se tedy stalo, že sem zabloudili Rumuni s koňskými povozy. Před naším domem jeden vůz zastavil, kočí slezl z kozlíku a někam odešel. Tuto scénu tajně sledovala naše rodina za oknem.
Vtom tatínkova sestra povídá: „Matěju, běž, vem ty koně, doveď je před vrata, já ti zatím otevřu. Zavedeme je na dvůr a budó naši!“ Maminka o tom nechtěla ani slyšet, jenže tatínek se nechal přemluvit. Opatrně vyšel před dům a vzal koně za opratě. Ti se klidně nechali dovézt až k průjezdu. Teta Ema už pomalu otvírala, když spatřili vojáka vracet se ke svému povozu. Tatínek nechal koně koňmi, skočil za vrata a teta rychle zavřela. Maminka všechno pozorovala oknem a trnula hrůzou. Kočí vycouval s koňmi od vrat, nasedl na kozlík a odjel. Asi se domníval, že k vjezdu koně zajeli sami. Tatínek tak koně nezískal, maminka jemu i tetě řádně vyčinila a nakonec byli všichni rádi, že to dobře dopadlo.

V období války byl můj tatínek zapojen do protifašistického odboje. Schůzky odbojářů se konaly v lomu. Tam také byla ve strojovně skrýš zbraní. Scházeli se i v okolních lesích, kde měli vybudované úkryty. Němci na to, že jsou v kamenolomu ukryty zbraně, naštěstí nepřišli. Nezjistili ani, že místní odbojářská buňka je napojena na pražské ústředí. Po atentátu na Heydricha měly okolní lesy sloužit jako úkryt parašutistům vyslaným z Anglie. V místním lomu měla být umístěna vysílačka Libuše. K tomu však nedošlo, protože se události v Praze, jak je známo, vyvinuly jinak.   
 
Jednou v noci se tatínek vracel ze schůzky odbojářů. Na lesní cestě se potkal se sousedem. Byl to muzikant, který šel z nedaleké vsi z hraní na zábavě. Vedl s sebou cizího muže a prozradil tatínkovi, že je to ruský voják, kterému se podařilo uprchnout z německého zajateckého transportu. Bloudil po okolí a hledal úkryt. Soused se bál a nechtěl vzít zajatce k sobě, i když měl velký dům a žil jen s manželkou a dcerkou. Tatínek se vojáka ujal a odvedl ho domů. Počítal s tím, že se poradí s odbojáři a najdou uprchlíkovi bezpečný úkryt. Přejít frontu a vrátit se do Ruska nebylo totiž v té době možné. Voják se jmenoval Pavel. Byl to devatenáctiletý chlapec a pocházel někde z Ukrajiny. Maminka měla samozřejmě veliký strach a obavy. Doma byly tři malé děti a kdyby se prozradilo, že rodiče ukrývají ruského uprchlíka, mělo by to hrozné následky. Přesto chlapce ukryli na půdě, kde upravili ze sena a slámy skrýš. Bylo pěkné jarní počasí a teplé vlahé noci, takže netrpěl zimou. Maminka mu tajně nosila jídlo, i když mnohdy jí dalo velkou práci, aby to provedla šikovně před zvědavými dětmi. 
    
Jenže voják byl mladý, měl nepokojnou krev a nevydržel schovaný na půdě. Slézal dolů, vyhříval se na sluníčku, takže ho viděli sousedé a nakonec i děti. Bylo velké štěstí, že všichni dokázali mlčet. Z dlouhé chvíle pozoroval světlíkem dvorek a zahradu. Tak se maminka nechtěně dozvěděla, že jí sousedka krade poskládané dřevo a zeleninu ze záhonků.      
Po několika týdnech se ve vesnici začaly šířit zprávy, že někdo ukrývá ruského vojáka a  že chodí večer na náves za mládeží. Moji rodiče z toho byli vyděšení a nešťastní. Vždyť stačilo tak málo a celá rodina mohla skončit v koncentračním táboře. Voják Pavel je však ujišťoval, že se nemusí ničeho bát, že kdyby ho Němci chytili, on nikdy neprozradí, kde se skrýval, i kdyby mu zaživa kůži z těla stahovali. Jednoho teplého slunečného dne naléhal mladík na tatínka, že musí ven do polí nebo do lesa, že v úkrytu už nemůže vydržet. Tatínek mu to všemožně rozmlouval, chlapec si ale nedal říci. Domluvili se tedy, že půjde nenápadně mezi poli, jakoby obhlížel úrodu. Kdyby se dělo něco zlého, tatínek bude ze dveří mávat bílým šátkem. Voják tedy šel, na kraji lesa si lehl do trávy a usnul. Jedna žena z vedlejší vesnice procházela kolem, ihned to nahlásila starostovi a žádala ho, aby zavolal gestapo. Starosta se zdráhal, ale když mu žena začala vyhrožovat, na gestapo zavolal.

Přes naši vesnici mířila k lesu auta s německými vojáky a tatínek tušil, že je zle. Marně mával ze dveří šátkem. Spícího chlapce Němci našli a odvlekli. Od té chvíle každým dnem s hrůzou a strachem rodiče čekali, kdy pro ně přijede gestapo. V noci nespali a báli se především o děti. Dny a týdny míjely a nic zlého se nestalo. Voják Pavel splnil svůj slib a neprozradil, kde se ukrýval a kdo mu pomáhal. Po čase se tatínek dozvěděl, že zajatce popravilo gestapo v Olomouci. Ještě mnoho zlého prožili lidé v té hrozné době, než válka skončila a mohli začít žít v míru a svobodně dýchat.