Záchrana v pravou chvíli

Mám vnučku Katku. V šestnácti letech poznala svou první lásku, Davida. Moc jsem jí její lásku přála a Katka se mi také začala svěřovat s prvními dojmy zamilované dívky. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli o Davidovi ví má dcera, Katčina máma a její otec?

„Babičko, David mi řekl, že mě má rád.“ Tak a podobně mě informovala, a já své vnučce držela pěsti, aby se jí v lásce dařilo, i když jsem věděla, že první láska zdaleka nebude tou poslední.

Když Katka slavila své sedmnácté narozeniny, poprosila mě, jestli by je mohla s Davidem oslavit u mě doma.

„Nechci ho brát domů, k rodičům. A na oslavu v restauraci nemám peníze,“ odůvodnila.

„Vždyť přece studuješ? Nemusíte to oslavit obědem, nebo něčím nákladným. Stačí, když ho pozveš třeba na zmrzlinu.“

Ale vnučka chtěla svého přítele pohostit a také mu ukázat, že ve svém věku umí už vařit. A tak jsem váhavě souhlasila.

„Ale nikam z bytu nepůjdu. Zavřu se vedle v pokoji, budu si číst, nebudu vás rušit. Z bytu mě nedostanete! A nezapomeň, že jsi ještě nezletilá.“ Své vnučce jsem sice pohrozila, byla jsem to ale právě já, kdo den před oslavou ještě upekl slané i sladké pečivo.

Katka mi představila svého přítele. Devatenáctiletý kluk vypadal vedle mé o dva roky mladší vnučky jako hotový muž, zatímco Kačenka vypadala jako holčička. Ale pro babičku vždy bude její vnouče jako malé.

Krátce po oslavě narozenin ke mně přišla uplakaná Katka.

„Copak se ti stalo? A co tu děláš tak brzy? Měla jsi být ještě ve škole.“ Prohlížela jsem si vnučku, jestli na ní není něco viditelného, co by jí chybělo. Na první pohled byla Katka, až na ten proud slz, v pořádku. Pak se mi svěřila, že se před pár dny pohádala s Davidem.

„Takových hádek ještě přijde, Kačenko,“ mávla jsem rukou na znamení, že jedna hádka nic není.

„Ty tomu ale nerozumíš.“ Katka těžce popadala dech, a pak mi vysvětlila, že ji David vyhodil, protože bere pervitin.

„Cože?“ To mě šokovalo.

„On se se mnou rozešel. Chápeš to? On ví, že mu prý není pomoci, a prý mi nechce ublížit. Ale brzy nebude mít peníze, a pak by mě prý mohl okrást, nebo mi ublížit. Je závislý.“

Vnučka plakala a já přemýšlela, jak se zachovat. A samozřejmě jsem měla největší strach o Katku.

„Tys to nezkoušela?“

„Jsem pitomá? Ale já mu chci pomoci.“

Z Katčina dalšího vyprávění jsem zjistila, že o Davidově závislosti neví ani jeho rodiče. A z jejího chování mi bylo jasné, že se svého přítele jen tak nevzdá. A tak jsem se rozhodla jít s Katkou do blízkého centra, kde takové problémy řeší.

„Ty se s ním ale nestýkej!“ nařídila jsem vnučce.

V centru nás kupodivu informovali, že lidí jako je David, je spousta. „Nikdo jim ale neporučí. Musí sami chtít se závislostí skoncovat. Je už dospělý.“ Muž, který k nám mluvil, vypadal, jako že tomu rozumí. Přesto se mi zdálo smutné, že tak mladého člověka máme nechat, ať si pomůže sám. Nakonec jsme se zachovaly přesně podle rad z poradny.

Hned druhý den, byla to sobota, vnučka přišla ke mně. Napsaly jsme dopis Davidovým rodičům, kde jsme je informovaly o závislosti jejich syna. A hned nato jsem s vnučkou odjela na dovolenou do Řecka. Bylo pro mě nejtěžší přemluvit Katčiny rodiče, aby ve školním roce svou dceru pustili. Věděla jsem ale, že pokud zůstane ve městě, bude se snažit Davida vyhledat, a možná sama zariskuje a jednou drogy zkusí.

Katka nikam jezdit nechtěla. Já ji ale dokázala přemluvit a strávily jsme téměř tři týdny mimo domov.

Vnučka často mluvila o svém příteli a neuměla si dovolenou pořádně užít. Přesto přišly i pěkné okamžiky, kdy na svou bolest zapomněla. Jen jsem se bála návratu domů.

David měl naštěstí šikovné rodiče. Nakonec ho přemluvili, aby se šel léčit. Dnes je to už rok, co v drogách nelítá. Katka se k Davidovi nakonec nevrátila. Rozhodli se, že si od sebe odpočinou. Občas se navštíví, už jen jako kamarádi. David tvrdí, že se ke své lásce chce vrátit, až bude mít jistě nad drogami vyhráno.

Mé vnučce ale zůstává hodně vděčný. Tuší, kdo inicioval napsání dopisu rodičům, díky čemuž snad navždy vyhrál nad svou závislostí.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete