Nezáleží na tom, kolik je člověku let. Hlavní je, jak se cítí. A i pokud se cítí špatně, vždy lze s pohodlností a lenivostí zatočit a cítit se lépe. A začít, začít se dá v každém věku.

Je mi šedesát. Celý život jsem žil krásný rodinný život. S manželkou jsem se poznal již v sedmnácti letech. Dá se říct, že jsme byli jeden pro druhého první opravdovou láskou.

Vychovali jsme tři děti, dva syny a dceru. Když byly děti malé, pracoval jsem jako důlní záchranář. Práce to byla těžká, přinášela ale do rodinného rozpočtu tolik financí, že jsme si mohli dovolit jak auto, tak také pravidelné rodinné dovolené a další požitky. Znal jsem jen práci a práci, mimo dovolenou jsem neměl žádný volný čas.

Děti chodily na základní školu, když mi žena řekla jednou večer: „Miláčku, mám rakovinu.“

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Bylo to tak. A bylo to zlé. Ve stejnou dobu jsem byl vyřazen ze šachty, protože jsem už zdravotně nevyhovoval náročným podmínkám, které šachta přináší. Ihned jsem si našel práci novou. Stal jsem se řidičem linkového autobusu.

Mohl jsem utéct, mohl jsem svou ženu nechat s její nemocí samotnou. To bych ale nikdy neudělal. Dali jsme se do těžkého boje.

Manželka podstupovala nejdříve chemoterapii, aby se jí nádor zmenšil do operativního stavu. Poprvé ji na chemoterapii vezla sanitka.

„Miláčku, nemohl bys mě tam vozit? Je mi pak zle a musím čekat na ostatní, až budou hotovi,“ řekla mi jednou manželka. Co bych neudělal pro vlastní ženu, která mi dala tři děti? Nový zaměstnavatel mi vyšel vstříc, upravil mi směny, a já mohl svou ženu vozit do nemocnice autem. Byla hodně unavená, většinu času prospala. A tak jsem nakupoval, vařil, staral se o děti i domácnost a k tomu ještě chodil do práce. Ale zvládal jsem to.

Po operaci a následném vyšetření lékaři oznámili manželce, že v odebrané tkáni jsou opět špatné nálezy. Manželka musela podstupovat další sérii chemoterapie. Následovala další operace, při které museli ženě odebrat dělohu.

„Už mě nebudeš mít rád. Už nejsem žena,“ plakala manželka. Copak bych si to mohl dovolit? Naopak, cítil jsem, že ji nikdy neopustím. Málo jsem spal, ale rodina byla na prvním místě. Manželka se pomalu zotavovala z operací a opět jí začaly růst vlasy. Přesto musela ještě podstoupit ozařování.

„Zvládneš to sanitkou?“ ptal jsem se s obavami, protože ač jsem měl velmi chápavého zaměstnavatele, autobus nebyl holubník a bylo těžké vykrýt jízdy, které jsem vynechal, jinými řidiči.

Nakonec jsme se dohodli tak, že ve dnech, kdy nebudu muset do práce, budu manželku vozit autem, a v ostatní dny bude jezdit sanitkou.

V tu dobu se žena přestěhovala z ložnice do pokoje pro hosty.

„Potřebuji mít klid,“ vysvětlovala to a já ji chápal.

Manželčiny další výsledky vyšetření se vracely do normálu. Pomalu se uzdravovala. Přestože byla ještě hodně unavená a pohublá, pomaličku začala přibírat na váze, začínala opět číst knížky a cítila se lépe. Děti ukončily základní školu a šly studovat. Dcera si dokonce vybrala střední školu ve vzdáleném městě a přes týden musela být na internátě. Byl jsem rád, že se život vrací do svých kolejí. Svou novou práci jsem miloval, ale i já začínal přibírat. Celé dny jsem seděl za volantem autobusu a pohybu jsem měl pramálo. A mimo práci jsem byl s manželkou. Bříško mi rostlo víc a víc, nakonec jsem měl problém uvázat si tkaničku.

Děti vystudovaly a odešly z domu. Poměrně brzy založily vlastní rodiny. A my se ženou jsme se dočkali důchodu. Manželčiny zdravotní výsledky byly v naprostém pořádku. Dalo by se říci, že byla vyléčena. A tak jsem ji pomalu lákal na výlety a procházky. I její ošetřující lékařka doporučovala ženě lehký pohyb.

„Co kdybychom šli někam ven, Marie?“ zeptal jsem se.

„A kam,“ vzhlédla pokaždé od rozečtené knihy.

„No, někam na procházku.“

„Mně se nechce,“ odpovídala.

Nechtělo se jí do obchodu, na procházku, na kafe, na výstavu…nikam. V noci nadále spala v pokoji pro hosty, přestože už nebyla tak unavená a nebojovala s nemocí. Snažil jsem se proto já jít za ní.

„Nech mě, čtu si,“ odtáhla se.

Snažil jsem se ji chápat. Ale jako by s odchodem dětí odešel i náš vztah. Žena se mnou odmítala mluvit, odtahovala se, ven jsem ji nedostal.

Jednou večer mi řekla stroze, že odchází. „Mám vybraný byt, garsonku. Bude mi stačit. Chci žít sama,“ řekla.

„Proč? Vadím ti?“ ptal jsem se.

„Je to moje rozhodnutí. Nechci už s nikým žít,“ tvářila se zarputile.

Téměř měsíc jsem se snažil rozmluvit jí její rozhodnutí. Ale nepodařilo se mi to. Vzala si naše společné úspory, aby zaplatila vyhlídnutý byt, a odstěhovala se.

„Pomůžeš mi se stěhováním?“ ptala se.

A tak jsem nedobrovolně stěhoval svou ženu z bytu, který jsme společně zařizovali a v kterém jsme žili víc, než třicet let. A stále jsem doufal, že dostane rozum a vrátí se opět ke mně.

Dva roky jsem čekal. Po dvou letech, kdy jsem se nudil ve velkém prázdném bytě, jsem pochopil, že se už nevrátí. Zkoušel jsem se seznámit s jinou ženou, ale ozývaly se mi ženy sice ve věku mé manželky, ovšem také neaktivní. Absolvoval jsem pár večeří a vypil nespočet káv, abych mohl konstatovat, že věkově mně blízké ženy jsou již neaktivní, stárnoucí babči krmící v parku holuby. A na to já se necítil.

Až loni v říjnu jsem potkal bývalého kolegu z práce.

„Rozvedl jsem se a našel jsem si nový koníček. Věnuji se cyklistice a turistice,“ hlásal o třicet let mladší Láďa. „A jak žiješ ty? Co žena?“

A tak jsem musel s pravdou ven. Přiznal jsem, že já sice nejsem rozvedený, s ženou ale už nežiji, a příšerně se nudím.

„A tak pojeď někdy se mnou,“ řekl Láďa.

„Třeba hned zítra!“ řekl jsem, protože jsem opravdu neměl doma co dělat.

„Já jedu zítra na víkend s kolem pod stan. Ujedu ale pořádnou cestu. Nevím, jestli to dáš,“ řekl Láďa a pohlédl na mé bříško.

„Dám, určitě dám,“ přikyvoval jsem.

Druhý den jsem stál s vypůjčeným kolem a batohem ve stanovenou dobu před Láďovým domem. Neměl jsem ani oblečení na kolo, a tak jsem byl navlečený do starých riflí a trika.

„V tomhle chceš jet?“ ptal se Láďa. Když ale viděl mé odhodlání, rezignoval. A vyjeli jsme. Láďa svištěl v cyklistickém dresu a já za ním funěl a připadal si, jako bych jel se synem. Je vlastně ve věku mého mladšího syna.

Sice jsem měl většinu toho, co jsem vezl, vypůjčeného, ten den ale rozhodl. Výlet mě bavil. A ač zpocený a utahaný, uléhal jsem večer šťastný do spacáku.

„A příště pojedeme kam?“ loučil jsem se s Láďou po výletě.

Od října jsem zhubl patnáct kilo, koupil jsem si kolo, turistické hole i to správné funkční oblečení. Úplně jsem pohybu propadl. Vypadám možná směšně, když v šedesáti svištím na kole s Láďou po cestách, necestách, škrábu se po horách a spím ve stanu. Našel jsem ale nový smysl života a v létě se chystáme do Itálie, zdolat ferraty v Italských Alpách. Mačky už máme, náladu také.