Příhoda, kterou nyní popíši, se stala mé sousedce. Je dost úsměvná, ale když se nad tím zamyslíme, tak nás smích přejde. Moje sousedka je starší paní, která používá zubní protézu. Jednou si chtěla sníst jablko. Okrájela si ho a nastrouhala s mrkví. Vyndala si zubní protézu a začala jíst. Poté smetla slupky a ohryzky z jablka na misku a vše vysypala do popelnice. Nakonec popelnici vyvezla před dům, protože ji měli ten den popeláři vyvážet. Když se vrátila domů, umyla si misku, hrneček, lžičku, nůž a struhadlo. Potom si uvědomila, že jí něco chybí. Začala tedy hledat protézu.

Na stole ani na kuchyňské lince nebyla a v koupelně také ne. Obešla ještě pár míst, kde předtím byla, ale protézu nenašla. Sedla si tedy do křesla a začala přemýšlet, co od rána dělala a kde asi tak mohla protézu nechat. Vždy se v myšlenkách zastavila u jablka. Prohlédla tedy ještě jednou kuchyňský stůl a linku, skříňky a šuplíky. Nic ale nenacházela. A najednou ji napadlo podívat se do popelnice. Byla plná tak do třetiny a protéza ležela úplně navrchu na slupkách od jablka.  Sousedka se tedy naklonila, natáhla ruku, ale na protézu nedostala. Honem přemýšlela, čím by ji vyndala. Do oka jí padly hrabičky. Chvíli s protézou v popelnici zápasila a nakonec ji vytáhla. Vše uklidila, protézu pečlivě umyla a vydechla si. Zhruba za dvacet minut přijeli popeláři a popelnici vysypali. V tu chvíli si vydechla podruhé. Představa, že by protézu odvezli na skládku, ji děsila.

Podobná příhoda se stala mé dceři. Když chodila do šesté třídy, psali ve škole písemku z matematiky. Druhý den paní učitelka přinesla písemky opravené a děti je měly dát doma podepsat rodičům a opět přinést. Dcera mi ji ukázala a společně jsme prošly příklad, kde měla chybu. Nakonec jsem písemku podepsala a dcera si ji položila v pokoji na stůl. Během odpoledne uklízela. Probírala všechny papíry, které se povalovaly po stole, a hodila je do koše. Koš potom odnesla vysypat do popelnice. Večer si připravovala učení na druhý den do školy. Asi dvakrát se mne přišla zeptat, jestli jsem jí podepsanou písemku vrátila. Hledala dost dlouho a nenacházela. Jen tak z legrace jsem jí řekla, ať se podívá do popelnice. Dcera se málem urazila, co by tam prý dělala její písemka. No ale nedalo jí to a šla k popelnici. Položila si ji na schodiště před domem a pomalu začala vyndávat papíry. Samozřejmě tam byla. Trochu pomuchlaná a u jedné strany mokrá. A to dopadla ještě dobře. Mezitím totiž do popelnice babička vyhodila krabici od mléka a slupky od brambor. Druhý den ji ve škole odevzdala a bála se, že se bude paní učitelka ptát, co s písemkou dělala. Styděla se za to, že ji omylem hodila do popelnice. Tehdy mi řekla, že o tom nesmím nikde mluvit. Od té doby již uběhlo několik let, tak nyní již mohu. Dcera se tomu dnes již směje, ale tehdy jí bylo opravdu úzko.

Někdy nám život připraví takové situace, že nám je z toho až zle. Když ale vše dobře dopadne, tak se rádi a od srdce zasmějeme. Dost často děláme několik věcí najednou a tak automaticky, že to prostě někdy skončí  úplně jinak. Ale pokud to bereme s humorem, je to dobře. Smích prý prodlužuje život, tak bychom si ho měli užívat plnými doušky.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10