Tentokrát si zavzpomínám na léta našeho mládí a protože je máj, bude to vzpomínka na lásku. Bylo mi 19 let, když jsem se seznámila se svým budoucím manželem. Bylo to seznámení tak trochu hororové. Dojížděla jsem autobusem a cesta do zaměstnání od zastávky autobusu byla pěšinou nebo tak trochu chodníkem podle řeky a kolem bylo vysoké houští. Nemohu říct, že bych se nebála, ale co dělat, do práce jsem musela dojít. Jednou jsem najednou zjistila, že za mnou kráčí mužská postava. Přidala jsem do kroku a stále se ohlížela. Když se to opakovalo několik dní, přišla jsem udýchaná do práce, celá ubrečená a každý se hned ptal, co se mi  děje. Ženské se zlobily a  utěšovaly mne, že mi budou chodit naproti a chlapovi pořádně nabančí.

Byla doba svačiny a přišel hezký mladý zaměstnanec, jako že tam něco potřebuje a holky mě už upozornily, že tam chodí kvůli mně. Už jsem si toho všimla vícekrát, ale bavil se vždy se staršími, tak jsem si ho nevšímala. Najednou jedna paní se otočila a říká: „Hele, Barčo, prý  jsi nějaká smutná.“ Zčervenala jsem, že jsem se s ním měla bavit, a tak jsem sklopila hlavu a mlčela. „No nediv se, že je smutná.“ A vyprávěla mu, co se mi každé ráno děje.

„Jéjku, slečno, tak my jezdíme stejným autobusem a vy jste ta, co každý den tak spěchá, jako by ji někdo honil?“  No a bylo po strachu, každý den jsem měla doprovod a nakonec jsme spolu začali chodit. Vzpomínám si, jak jsme ze zaměstnání chodili na zastávku autobusu a když autobus přijel, my jsme šli domů pěšky. Prochodili jsme tolik míst a cestou domů několik kilometrů. Bylo to v tom našem věku trochu jinak s tím chozením. Bylo to krásné vědět, že si vás někdo váží, že na vás čeká a snaží se o vás postarat.
Když jsme takto chodili delší dobu, rodiče už se zlobili, kde chodím a co jím, za celý den? „Od zítřka to skončí, budeš jezdit z práce domů a mamince budeš pomáhat,“ rozhodl tatínek. To víte, že jsem protestovala a řekla jsem to svému hochovi. Zamyslel se a řekl: „Víš co? Já budu kupovat svačiny, abys nehubla a rodiče dají pokoj.“

Tak se také stalo, dal mi peníze, abych šla do obchodu koupit něco k jídlu. Protože zavináče stály 17 Kč 1 kg, kupovala jsem zavináče a nebo česnekový točený salám za 15 Kč 1 kg. Sedli jsme si v parku a nasvačili se. Jednou mi říká: „Oni tam nic jiného neprodávají?“ „Jo, ale tohle je nejlevnější!“ Začal se smát a říká: „To budu mít šetrnou ženu!“ Tím mi  vlastně naznačil, že se vezmeme. Byl o 7 let starší, ale mně to nevadilo. Po roce chození jsme zjistili, že naše láska nezůstane bez následků a tak jsme oznámili rodičům, že se chceme vzít. Když rodiče řekli ano, manžel jim vyprávěl, jak už se těší, že nebude muset jíst zavináče a salám. Tatínek mu říká: „ Ale nebereš si ji jenom proto, abys nemusel jíst zavináče, že né?“ a hrozně se smál, po čem jsem přibrala.

Svatba byla veliká. Odchod z domova do vlastního bytu byl najednou pro mne velký stesk, který se dostavil, a tak loučení s maminkou a celou rodinou bylo jako slzavé údolí. Rodiče mě utěšovali, že mohu přijít, kdy budu chtít.  Pomalu jsem si zvykala na vedení domácnosti a na to hlavní, na příchod miminka. Oba jsme se moc těšili a než jsme vše připravili na jeho příchod, hlásil se na svět. Byl to první syn a po dvou letech se přihlásil i druhý syn. Naše manželství vytrvalo padesát let, překonali jsme moje nemoci, které přišly a  později také synovu. Nakonec nám  život nedovolil, abychom se dožili společných let ještě víc. Vidíte, co nám stačilo, abychom vytvořili vztah na celý život, překonali veškeré překážky a společně vychovali svoje děti a byli hodnými prarodiči...