Zase zpátky do pohádky…

Bylo nebylo, jednou, jedno město a v něm byl veliký obchoďák. Několikrát ročně se v něm pořádaly super akce pro děti, rodiče a někdy i pro babičky a dědečky. Většinou se tam konaly oslavy Dne dětí, začátku školního roku nebo naopak Den vysvědčení.

Nikdo dopředu nevěděl, jak akci v obchoďáku pojmou. Jednou to bylo „Zmrzlinobraní“, jindy Rej čarodějnic nebo třeba Let na pohádkovém jednorožci. Děti milovaly překvapení a vždy si den náležitě užily. Pár dní před začátkem školního roku se skvěla na jedné z výloh výzva „Milé děti, v den nástupu do školy bude odpoledne ve 14 hodin obchoďák otevřený jen pro Vás. Vstup bude volný pro ty, co si přinesou jakéhokoliv jednorožce, ať už z plyše, nebo látky, nebo z jiného materiálu“.

„Babíí, dnes bude prima den,“ vykřikla Sárinka a rychle vyštrachala ze skříně oblíbeného, leč trochu opomíjeného plyšového jednorožce. Občas jej už vystřídaly v oblibě „LOL“-ky, Enchentanimalls a jiné hračky, ale kouzlu pohádkového koníčka nikdy neodolala. U obchoďáku byl nával, dětí jako smetí, každé v náruči jednorožce, ty, co jej doma neměly, si jej půjčily od kamarádů nebo jej měly nakresleného na výkresu.

Najednou se dveře otevřely a pan ředitel, sedíc na obřím jednorožci, všechny krásně přivítal. Podávala se, jak jinak, než „jednorožčí zmrzlina“ zdarma a bylo slyšet melodie z pohádek. Děti měly za úkol vyjet do prvního patra a postavit z donesených koníčků velkou pyramidu. To dítko, které uhodlo počet hraček v pyramidě, získalo cenu. Let obřím balonem ve tvaru jednorožce, nad městem. A dítko si mohlo přizvat i kamarády. „Je jich tam 153!“ zakřičela hnědoočka s jednorožčí čelenkou. No, jasně, uhodla Sárinka a už rychle nasedala do balónu i s Emilkou, Sofčou, Kornelkou, Gábinkou, Viky a Aničkou. To Vám byla krása, jak se balón vznášel nad krajinou. Holky pištěly a mávaly maminkám, tatínkům, babičkám, dědečkům i dalším kamarádům a spolužákům i paním učitelkám. V té chvíli už věděly, že školní rok se určitě vyvede a učení jim půjde. I proto byla právě Sárinka jejich velmi dobrou kamarádkou. To právě ona organizovala všechny ty prima akce v obchoďáku. K večeru se děvčátka loučila: „Tak, Sárí, děkujeme za kouzelný let a těšíme se zase brzy n a s h l e d a n o u !“

Tak to byla jedna z mnoha moderních pohádek z obchoďáku, které moje vnučka miluje a já je vždy „vydoluji“ z hlubin své fantazie. Ano, už se někdy stává, že podnět na super akci pro děti dá právě naše malá nezbednice. Už v době, když poprvé otevřela kukadla, tušila jsem, že to bude velká „výmyselnice“ a postrach zavedených školkových a školních řádů. Ona je ten svěží vítr, co vymete kostlivce z rohů a skříní, ale občas „semele“ i všechno kolem. Za pochodu trénuji „pamatováka“ a prolétám hlubinami své „staré paměti“. Doufám, že ten Němec, co schovává věci, si na mě tak brzo nepřijde.

Přiznám se, že ne vždycky se mi chce s holčičkou dovádět, ale ona vždy najde způsob, jak mě zaujmout. Ležíme na posteli s hlavami u sebe, před námi plato se stolní hrou. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy vyhrála. Asi nejvíce má vnučka v oblibě hru Double. Hledají se různé předměty, a to velice rychle. Špatně vidím, neumím vše pojmenovat, tak se řehtáme mým „novotvarům“ stran slovní zásoby.

Je to pohádkový čas, tohle vnuččino „rozumbraní“, denně vidím, slyším a cítím veliké pokroky. Vnímá svět kolem sebe a tam, kde ještě zcela nechápe, doplňuje své vjemy bezbřehou fantazií. Nedávno mi řekla, že s panem ředitelem obchoďáku plánuje velikou akci ke Dni dětí. Obří bazén uprostřed, vstup jen pro děti, jejich babičky a dědečky. A do bazénu povede „obrtobogán“. Posmutněla jsem:„Sárinko, já tam nebudu moct, já mám strach, který nepřekonám. Jsem už stará.“ „Ale, babí, to budeš až v devadesáti, však až já budu „babka“Sára, tak si to povíme. A než děti sjedou po tobogánu, my se budeme „mojať.“ To je po našemu, objímat se. A obě jsme se v tu chvíli viděly, jak tam stojíme, v objetí uprostřed obchoďáku a tomu malému raráškovi není ani trochu líto, že nezažije ten veliký adrenalin na skluzavce. Vyměnila jej za souznění s babičkou, a to se cení.

Jsem moc ráda, že mě potkalo „babičkovství“ celkem dvojnásobné. K malé budoucí vypravěčce přibyla malá Ellinka. Vzhledem k těžké době, kterou právě prožíváme, ji vídám více na netu než osobně. Byla to právě Sárinka, co této malé „prťavce“ „přiklepla“ jméno Ellíšek. Já cítím, jak si budou jednou rozumět. Už vidím, jak ji ta větší vezme za ruku, někam se zašijí a já budu vědět, že ji zasvěcuje do tajemného hesla pro vstup do říše fantazie a pohádek. Z pozorné posluchačky se brzy stane velkou „vypravěčkou“.

Všichni dospěláci mohou být nápomocni při tomto „přerodu“ svých dětí a vnoučků. My sami přitom omládneme tělem i duchem a necháme se vést dětmi do zapomenutých nebo zasunutých krajin svého dětství a mládí. Tam častokrát nalezneme sílu a vytrvalost, o kterou nás těžké události v životě chtějí připravit. Pokud si najdeme cestu k těm nejmenším, oni nás pak poctí nejen svou láskou, trpělivostí a empatií... Jednou právě ony mohou zpestřit a „zlaskavět“ naše stáří, darují nám i část svého volného času, budou trenéry naší paměti a především, my v nich budeme žít dál…

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete