Zásnuby ve velkém stylu

S Tondou jsem chodila už hezkých pár let. Bylo nám spolu krásně. S mým Toníkem jsem si náramně rozuměla. Spojovaly nás stejné zájmy a averzi jsme také měli ke stejným věcem. Tonda byl navíc motorizovaný, a to v té době nebylo takovou samozřejmostí, jako dnes. Tonda byl pro mě prostě Bůh!

Bylo jaro a blížily se narozeniny mého milého. S velkou péčí jsem vybírala vhodný parfém, který by potěšil mého miláčka, a další dárky. Několik dní před oním dnem mě Toník překvapil.

„Co kdybychom mé narozeniny letos oslavili v restauraci?“ řekl.

„V restauraci?“ řekla jsem zklamaně. Těšila jsem se na soukromí jeho domova. Bylo rituálem oslavit to o víkendu a celé dva dny mít čas jeden na druhého.

„Ale já tě nechci pozvat do běžné restaurace. Chci do golfového areálu s tou luxusní restaurací, o které jsme četli,“ řekl můj Tonda.

Vzpomněla jsem si na luxusní časopis, kde byla líčena ona restaurace.

„Ale to bude drahé!“ uniklo z mých úst.

„O to se nestarej, já tě zvu, miláčku,“ řekl Tonda, a bylo rozhodnuto.

Vybírala jsem dlouho vhodnou garderobu, abych svému milému neudělala ostudu. Nakonec zvítězily oblíbené korzetové šaty, doplněné vhodnými doplňky, lodičkami a kabelkou. I můj milý se dostavil vhodně upravený. Přijel pro mě svým vozem a vyrazili jsme. Uprostřed cesty jsem se začala přehrabovat v kabelce.

„Co hledáš?“ ptal se.

„Zapomněla jsem si peněženku,“ přiznala jsem.

„Zvu tě, peníze nepotřebuješ. Co tam máš tak důležitého?“

„No, mám tam i občanský průkaz,“ řekla jsem.

„Tak jednou se bez něj obejdeš,“ řekla má láska a já se opět uvelebila na sedadle spolujezdce.

V luxusní restauraci, kde můj milý rezervoval stůl, bylo poloprázdno. Hrála zde živá hudba a bylo tu krásně. Po přípitku a předkrmu mě můj milý překvapil. Když jsem mu totiž popřála a předala mu své dárky, překvapil mě malou krabičkou. Byl v ní zásnubní prstýnek. Chvilku jsem nemohla popadnout dech, pak mi vyhrkly slzy a rozechvělým hlasem jsem řekla svému milému, že ho miluji a budu jeho. S úlevou mi navlékl zlatý kroužek, políbili jsme se a pokračovali v hodování. Dali jsme si nejen polévku a hlavní chod, vše jsme zakončili také dezertem ve formě flambovaných palačinek. Cítila jsem se přeplněná, ale šťastná. Pomalu jsme usrkávali kvalitní víno, když můj milý znejistěl.

„Asi jsem zapomněl doma taštičku s doklady,“ řekl.

„S jakými doklady?“

„No, s občankou, řidičákem a taky s penězi,“ přiznal.

„Chceš říct, že tu nemáme ani korunu?“

„To taky. A taky jsem řídil bez dokladů.“

„Co budeme dělat?“ zpanikařila jsem. Naše útrata narostla do astronomické částky. Už jsem se viděla, jak v kuchyni restaurace doživotně myji nádobí, abych vydělala na naši útratu. Přece jenom jsem se měla vrátit pro svou peněženku.

„Neboj. Zajedu domů pro peníze, a ty tu zatím počkáš. Můžeš si dát kávu, nebo třeba pohár. Peníze přivezu,“ ujišťoval mě Toník.

„Ale jak tam zajedeš bez řidičáku?“ ptala jsem se.

Toník chvilku přemýšlel o taxíku. Nakonec mávl rukou: „To by byla náhoda, kdyby mě kontrolovali.“

Zatímco já osaměla v restauraci, můj milý zmizel. Můj playboy nás jel zachránit.

Hosté pomalu opouštěli restauraci, bylo už pozdě. Vrchní si mě nervózně prohlížel. Připadalo mi, že mě hlídá. Toník odjel a já tu zbyla sama jako rukojmí. Když jsem šla na toaletu, cítila jsem pohled vrchního na svých zádech. Asi se uklidnil, když viděl mé lodičky na vysokých podpatcích. V takových bych daleko neutekla. A tak jsem na toaletu mohla sama. Uběhla hodina, dvě, a Toník se nevracel.

„Vážená dámo, budeme zavírat. Mohu vás poprosit o zaplacení útraty?“ oslovil mě vrchní a já znervózněla. Chvilku jsem uvažovala o tom, že ho uplatím snubním prstenem. Ten byl ale od mé lásky. Pak mě na chvilku napadlo, že Toník mě chce opustit a nechat mě v průšvihu. Ne, to by můj Tonda nikdy neudělal! Událost se stala v době, kdy ještě nebylo běžné mít mobilní telefony. Začínala jsem mít o svého milého strach. Co když boural? A já tu sedím jako rukojmí v restauraci, zatímco on krvácí někde v příkopu, nebo už dávno bojuje o život na operačním sále.

„Víte, zapomněli jsme peníze doma a přítel pro ně jel. Ale asi se něco stalo, že se ještě nevrátil,“ vysvětlovala jsem. Pan vrchní nervózně zkoumal účet.

„Pěkně jste se rozšoupli,“ řekl, a už nepředstíral profesionální galantnost.

Nervózně jsem mu vytrhla účet z ruky. Co si to dovoluje, kontrolovat nás? Při pohledu na astronomickou částku se mi podlomila kolena. „On jistě dorazí.“

„Ale kdy? Mně čeká doma manželka a děti. Musím uzavřít papíry vzadu, a ne tu čekat na vašeho přítele. Můžu zavolat policii,“ řekl.

„Ale já tu nemám ani občanku. Zapomněla jsem ji doma,“ přiznala jsem se.

„Koukám, že do restaurace chodíte bez peněz i bez dokladů,“ řekl jízlivě, popadl mě za ruku a táhl dozadu do kuchyně. „Nemám čas čekat s vámi, počkáme v kuchyni.“ Táhl mě dozadu dveřmi s nápisem „Nepovolaným vstup zakázán!“

„Sem asi nesmím,“ hlesla jsem. Ale teď to bylo už jedno. Posadil mě vzadu za stůl a věnoval se papírům. Nervózně jsem se rozhlížela. Tak tady budu doživotně mýt nádobí! „Nebudu!“, napadlo mě při pohledu na dvě myčky, které myly nádobí místo lidí. Jsem ztracená.

„Počkám ještě půl hodiny a volám na policii,“ oznámil mi vrchní. Mezitím mu volala jeho paní.

„Co kdybych jí vše vysvětlila?“ navrhla jsem.

„To byste tomu dala. Je přehnaně žárlivá a vy jako žena jí budete vysvětlovat, že nejsem po pracovní době doma,“ usadil mě.

V duchu jsem uznala, že má pravdu. Z nervozity jsem si začala kousat nehty, což běžně nedělám. Najednou k nám dolehlo bouchání z venku. Můj milý mě přijel zachránit. Padla jsem mu do náručí.

„Ty nejsi zraněný?“ prohledávala jsem jeho mužné tělo.

„A proč bych měl být zraněný? Kontrolovali mě policajti, tak jsem se zpozdil. Stálo mě to další peníze,“ pronesl smutně.

„Ale jsi živ a zdráv, zlatíčko.“

Co jsou peníze proti zdraví? Zaplatili jsme útratu a další měsíc jsme šetřili. Byly to opravdu zásnuby za všechny peníze.