Jsou na místě. Po základních formalitách při nástupu a vybavení byl přidělen do velitelské čety jako písař. Do stejné čety nastupuje Jirka, který přišel z Bohuslavických strojíren, s kterým se již letmo seznámil v osudovém vlaku, který je dovezl na místo určení k západním hranicím. Rovněž nastupuje jako písař. Kamarádem byl každému a hned. Do čeho se pustil, to se mu vždy podařilo. Jenom nebyl docela zdráv, pro menší tělesnou vadu. I přesto ho všichni měli rádi, od velitele až po posledního vojáka. Získal si všechny svojí skromností ve vystupování a odpovědností k práci. Nebylo divu, že po roční službě byl povýšen do hodnosti svobodníka a obdržel odznak vzorného vojáka. Nikdo se nedivil, že během prvního roku vojenské služby si v Boru našel své děvče, o rok mladší Alenu. Vždyť to byl hezký a inteligentní kluk. Se svým děvčetem patřili k sobě jako dvojčata a měli se opravdu rádi. Každou možnost opustit posádku, využíval pro svou vyvolenou. Čekali jsme jenom na rozhodné slovo, kterým by velel po ukončení základní služby k pochodu do svazku manželského. Každý mu to přál – kamarádovi.

A přece se našel někdo, kdo nechtěl pochopit, že Jirka je kamarád a k němu neodmyslitelně patří Alena. Dlouho mlčel, ale nakonec se ozval. Jak? Anonymním dopisem. Pádnými a přesvědčujícími argumenty „vysvětlil svým způsobem“ Aleně, kdo prý je Jirka a jak ho dobře zná. Ani Alena nemohla zakolísat pod tíhou špíny, uložené na Jirkovu osobu. Jirka nenašel odvahu se hájit. Myslel si své a doufal, že Alena nebude věřit tomuto dopisu a uvěří pouze lásce a citovému vztahu s Jirkou. Takové nečestné jednání ho zdrtilo. Nezmohl se ani na slova, kterými by Aleně vše vysvětlil.

Jaká byla Jirkova pracovní morálka, i když vše statečně nesl? Kolik chuti do práce měla Alena, i když stále nebyla přesvědčena o pravdivosti dopisu? Nastal čas rozháraného života dvou mladých lidí, kteří si to nezasloužili pro svoji velkou zamilovanost. Jirka stále doufal, že jeho milovaná Alena se ozve a opět se vrátí ke své lásce. Do konce vojenské služby se však nedočkal, ale věřil, že osud ho ještě jednou přivede k Aleně, i když je mezi nimi velká vzdálenost...

Vojna končí a vojáci se vrací ke svým rodinám. Několikráte si vzpomněl na tento příběh, zda se ještě Jirka s Alenou setkali. A měl opravdu štěstí.

Psal se rok 1977 a byl na služební cestě v Plzni, kde ho v jedné restauraci zaujala povědomá osoba, která i na něj zírala se zaujetím. Odhodlal se. Přistoupil ke stolu s dotazem, odkud se znají. Ano, byl to právě ten Jirka, který tak moc miloval a chtěl Alenu. Jirka mu pak vypravoval, že změnil práci i bydliště, jenom proto, aby byl blíže své Aleně.    A že se mu to vyplatilo, svědčí o tom to, že je šťastně ženatý s Alenou a má dvě, dnes již dospělé dcery a čtyři vnoučata. Alena poznala, že anonymní dopis byly opravdu smyšlené lži o jeho osobě a také zjistila, kdo byl autorem a toto zjištění bylo pak korunováno slůvkem ANO na radnici.

S Jirkou si každé Vánoce a Velikonoce vymění přání ke svátku a v dnešní době již komunikuje pomoci internetu, čímž již přes půl století trvá jeho vojenské kamarádství.