Vzbudila jsem se hodně brzy, ještě jsem si nezvykla na volnější rytmus dovolené, že nic nemusím. Vlastně jsem byla ráda, alespoň si více užiju moře, na to jsem se nejvíc těšila. Půjdu na pláž rovnou ze snídaně, ani se nebudu vracet na pokoj, oblékla jsem si plavky, delší halenku, do ruky plážovou tašku a můžu jít. Na zahradě už to žilo, se mnou více turistů nedočkavě vyhlíželo ranní slunce. Vedle zahrady s palmami je velká pláž, krásná a čistá. S kamarádkou jsme si našly místečko u květinového ostrůvku, tam se nám zalíbilo, uvelebily jsme se a chytaly kýžený bronz.

Dnes je takový klid až je to paradoxně znepokojující. My ženy máme kontrolku - šestý smysl nebo jak to pojmenovat. A když se nám něco nezdá, nedáme pokoj a máme oči na šťopkách. Jdeme si zaplavat, ale kam se poděla ta tyrkysová barva moře? Teď je voda nezvykle kalná. To jsem ještě neviděla, rozhlížím se po hladině a v dáli náhle zmizel obzor. Nebyl vidět okraj vody a nebe. Slunce se zamlžilo a ptáci přestali zpívat.

Něco se děje, ale co? Jen instinkt mi velel, rychle z vody pryč. Vrátily jsem se k lehátku a s turisty jsme se po sobě rozhlíželi a měli jsme asi stejný pocit. Tehdy jsem si ještě myslela, že při nějakém hrozícím nebezpečí dostaneme varování z hotelu, vždyť je to kousek a zprávy přece personál sleduje. No jak vidno, tropický ráj a lidé v něm mají jiné starosti a takovéhle věci prostě neřeší. Tak jak to na té pláži dopadlo. Nejdřív musím říct, že tohle všechno se stalo během několika vteřin, takže na nějaké promyšlené plány nebyl čas. U lehátka mě napadlo, že přijde velká vlna a smete nás, tak jsme se rozeběhly k hotelu. Podivně se setmělo a začal vát vítr. Doběhly jsme k zahradě, otočila jsem se a pláž s lehátky už nebyla vidět. Všechno bylo zahaleno do červené mlhy, špatně se dýchalo a hotel, kam jsme se potřebovaly dostat mizel v dusivém oblaku. Že by zemětřesení, nebo konec světa? Netušila jsem, co se děje, dala jsem si ručník před obličej a dýchala přes něj, klopýtala jsem k hotelu a doufala, že někam nespadnu.

Více méně po paměti jsem se dostala k budově a tam už stáli lidé a pokřikovali na ostatní, ať se vrátí do hotelu. S kamarádkou jsme se dostaly kolem nich ke schodům a spěchaly po schodišti nahoru a věřily, že nejvyšší patro bude stačit, kde se bezpečně schováme kdyby se přivalila voda. Došly jsme na konec chodby k oknu a ze shora se podívaly na pláž. Nebyla to obávaná tsunami, ale nefalšovaná písečná bouře. Široké červené mračno písku se valilo nad hladinou moře do výšky a pohlcovalo všechno, co mu stálo v cestě. Slunce zmizelo docela a děsivé monstrum nabíralo na rychlosti až během pár minut pohltilo celé pobřeží i s domy. Místo, kde jsme byly, se během chvíle proměnilo z ráje v nehostinnou oblast jako na planetě Mars. Seděly jsme a netušily, co bude dál. Já neměla ani ponětí, co tento jev obnáší, tak jsem jen čekala schoulená a bála se podívat znovu ven. Po nějaké době, nevím jak to bylo dlouho, se chodba pomalu rozsvítila slunečními paprsky. Vstala jsem a podívala se na oblohu. Slunce jako zaprášená malá baterka se konečně objevilo. Byl to jeden z nejkrásnějších pocitů plný úlevy.

Do hotelu přijela delegátka a říkala, že jsme byly svědky výjimečného úkazu, který v té oblasti zažili naposledy před několika lety. Nikdo neví dopředu, kdy se objeví a právě tím, že je to otázka několika vteřin, tak se nedá předpovědět. Jak jsme se dozvěděly, rozpálený písek ze Sahary létal tisíce kilometrů daleko, proto jsme cítili to dusivé nezvyklé horko a takto zasažena byla velká část pobřeží. Byla to vskutku dobrodružná dovolená. V cestovce nabízejí různé zájezdy a zážitky, ale tenhle se prostě objednat nedá.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10