Zbabělce si spravedlnost najde

Po letech strávených na druhém konci republiky jsme se odstěhovali z paneláku do rodinného domku. Měli jsme velikou radost, krásné prostředí,  zahrada,  klid, vše blízko, malé město, lesy, jen jednu vadu to mělo - nezaměstnanost.

Manžel místo našel, je fundovaný a známý odborník, ale co já... poslouchat, že nemusím vstávat a spěchat, pomaloučku si tu uklízet, věnovat se koníčkům a zahradě, najít si kamarádku - božíčku,  to je přece život!
 
Jenže ono to tak růžové není. Oprašovat stále dokola prach, nikoho tu neznat, celý život být mezi lidmi a tohle byl pro mne kriminál. Ani zahrada, ani pes, ani neutuchající práce na nepříliš novém domě mne nenaplňovaly.

Dávala jsem si inzeráty, ano s úspěchem, všude před pohovorem 30. 000 Kč dopředu, já jsem myslela, že ten inzerát vyšel špatně, že chci někomu věnovat 30.000 Kč a ne že hledám práci. Ouha, taková je dnes doba! Ono to tak je...

No jo, ale kde je vezmu?
A navíc, když je budu mít, určitě s nimi poletím za nějakým zlodějem, tak už nejsem ani mladá ani hloupá.

Ale náhle přišly dvě nabídky - bez vstupního poplatku!
Jedna nevyšla a druhá ano.

Pracovala jsem tam k plné své spokojenosti myslím si, i svého okolí, až do doby, kdy jsem jeden měsíc nedostala peníze, pak s výmluvami něco, pak zase nic, co je výplatní páska jsem už ani nevěděla, ale práce mne hrozně bavila. Být doma jsem nechtěla, tudíž jsem vydržela ještě nějaký čas, do doby, než jsem se dozvěděla, že pan ředitel neplatí nic. Ani výplaty, ani zdravotní a sociální pojištění, prostě nezájem....

V tu ránu, přes všechny sliby a já nevím co, jsem skončila ze dne na den, posbírala svých ubohých pár švestek, co jsem tam donesla do holých stěn a mazala co mi nohy stačily.

Ač uběhla ji dost dlouhá doba, neviděla jsem korunu. Tudíž jsem to začala řešit již soudně. Sliby - chyby,  dostatečnou husou jsem se již projevila, ač jsem z paneláku, takže to by mohlo stačit.

Přes týden se snažím nemyslet na to, že přichází nějak brzy zima, že nemám chuť do života a do ničeho, že svět se někam řítí a děkuji bohu za internet, kdy mám spojení se světem a dík za pár známých zde.

Manžel se mne snaží rozptýlit, chceme si vyrazit na pár dnů na dovolenou, občas o víkendu si někam zajedeme, chodíme na houby....

Jednou - při našich toulkách jsme kamsi zbloudili a ejhle, ono bydliště mého pana ředitele! Manžel navrhl, že si ves či městečko, či co to je, projedeme.  Proč ne?

Už při vjezdu na náves jsem se nějak necítila, přikládala jsem to minulým nepříjemným vzpomínkám.
Jsem hodně emotivní, senzitivní, a  jak mi bylo potvrzeno jedním léčitelem senzibilní, ale musela bych na tom pracovat. I tak jsem v životě prožila mnoho podivných věci, které by mi nikdo nevěřil, naštěstí jsem vždy dosud měla u všeho svědky, kteří vše viděli a to se táhne od raného dětství, s menší přestávkou.

Když jsme jeli dál, moje tíseň se stupňovala a já nemohla dýchat, prosila jsem manžela, ať jedeme pryč, cestu už jsem nevnímala a probrala se až daleko za vesnicí. Nic si nepamatuji, nepoznala bych to tam... nic nevím.
Jen vím, že jsem prohlásila, že jsem ucítila 2. světovou válku, snad jsem i ty domy viděla jiné než jsou,  nevím, ale já za války nežila, dědinu neznám a vůbec o ničem takovém jsme se nebavili, ani nevím, že by nějakou spojitost s válkou měla.

Za 14 dní přijela dcera a jeli jsme s ní k její spolužačce z vysoké školy. A opět stačilo asi 6 km a byly jsme v té hrozné vsi. Byla jsem zcela klidná a dcera po tatínkově vyprávění to tam chtěla vidět. Situace se opakovala. Udělalo se mi zle, za vesnicí jsem zvracela a nic si nepamatuji..... Vyděšená rodina nevěděla, co se děje, já taky ne.

Pozapomněli jsme a po týdnu se ona obec objevila v televizi v souvislosti s nějakými nálezy koster. Posléze jsem se pomaloučku dozvídala, že tam měli ubít, nevím přesně asi 6 sedláků - už po válce, brutálně motykami na poli. Nebyli to nacisté, ale normální sedláci, hospodařící jako každý jiný, u mé maminky na vesnici po válce také několik rodin zůstalo v klidu a sousedském míru. Dokonce i jeden postižený a celá vesnice mu pomáhala, ani děti se mu neposmívaly.... vzala ho dokonce k sobě rodina, kde dožil, pásl jim krávu a žili spokojeně. Jmenoval se Johan, to si pamatuji...

Vesnici jmenovat nebudu, Sudety to nejsou, o to hůř. Ničím se neprovinili, jen národností.

Proč dotyční "hrdinové" nešli do boje za vlast? Proč si počkali, až bylo po všem a věděli, že se jim nic nestane? A že to nejsou zlí lidé? Ano, zášť po válce proti Němcům chápu, ale toto ne.

Proč neukrývali 4 partyzány jako můj dědeček? Riskoval život, měli podezření, Gestapo dělalo prohlídku, dědu zbili, naštěstí je nenašli. Jinak to byly další Lidice, aspoň pár okolních domů by to jistě odneslo.

Nevím, jak jsem to cítila, třeba to byla náhoda, třeba jsem opravdu cítila, že tam není něco v pořádku, ale toto mě nenapadlo, vlastně mě kromě 2. světové války a strašného děsu nenapadlo nic....a pak ta televize...

Čest památce nevinných a spravedlnost si zbabělce, vydávající se za hrdiny, stejně najde.

Smrt jejich vykoupením nebude, většina asi nežije a jeden se nic nepamatuje (pochopitelně). Ač kdeco jiného ano, i z té doby. A upamatovávají se i další, kteří se léta báli.