Ženská jedna bláznivá

Občas jezdím do nedalekého města na kontrolu k lékaři. Řidičák jsem nějak zanedbala, tak mi zbývá vlak či autobus. V tomto případě je to vlak, který je o poznání dál.

Bylo krásné slunečné odpoledne, venku 28 st. Celsia a lidé byli samý úsměv, jak je konečně krásně. Obloha jako azur, nikde ani mráčku, ptáčci zpívali, lidé zahradničili...

Chvilku před odjezdem vlaku se mne zmocnil podivný neklid. Nevěděla jsem co a čas kvapil. Najednou jsem dostala dojem, že se blíží ošklivá bouřka. Koukla jsem na oblohu. Nikde nic...
No ale nutkání bylo silnější než já. Posbírala jsem prádlo takovou rychlostí, že z toho byl v koši jeden chumel. Uklidila jsem plátěné sedačky, odnesla na verandu květiny z terasy, které pravidlelně po bouři sbírám polámané po celém dvorku a pak vyletěla ven před dům, již vyšňořená k lékaři, z venkovních oken začala rvát připevněné truhlíky s pelargóniemi a nosit domů rychlostí, jako by už hřmělo.
To byl asi zlatý hřeb. Sousedé, co naproti stavěli zeď, nechali všeho a hleděli jak kmitám, koukli na oblohu, na mne, zakroutili hlavou a radši nerušeně pokračovali v práci, aby to asi ode mne nechytli.

Zahnala jsem domů psa i kočky, zamkla, a z posledních sil, uřícená, doklopýtala na vlak, bylo to tak akorát!

Přijela jsem k lékaři, krásné počasí přetrvávalo. Pak jsme se sešli s manželem, prošli pár obchodů a neklid byl zpět!
Manžel chtěl někam na večeři, ale já domů a domů. Koukal jak na zjevení a nechápal.
Jsem přece pořád zavřená doma, tak co najednou si nechci povyrazit? Pak naříkám, že jsem jak jeptiška...

Nedala jsem jinou, manžel taky kroutil hlavou, ale kupodivu brblal jen tak pro sebe, asi byl unavený z práce.
Nasedli jsme do auta a jeli k domovu. Když jsme se přiblížili asi 15 km, směrem k nám se objevovaly šedavé mráčky, čím víc jsme se blížili, tím více jich bylo a tmavší, až i slunce a azur na obloze to vzdal.

Ve vedlejším městečku, se kterým sousedíme, už začínalo pršet. A cestou přidávalo a přidávalo. U našeho bydliště již byla vichřice, pršelo, že jsme museli zastavit, nebraly to stěrače a na cestě ležely polámané silné větve...
Chvilku jsme museli čekat, odtahat větve a dorazili jsme domů.

Chvílemi jsme jeli ne po silnici, ale potokem, všude naplavený písek, jak sousedi naproti stavěli - je to z kopce a v oknech polámané kytky, zpřevrácené kdeco...nikde ani noha.
Zajeli jsme domů a já na sobě cítila z protějších oken palčivé pohledy do zad, ale to byla moje halucinace.

Akorát manžel se zeptal, jak jsem to věděla. Co jsem mu proboha měla říci? Nevěděla, tedy věděla něco, ale nevím jak a co, bylo to intuivní. Prostě jsem "musela."
Donesla jsem si muškáty zpět, květiny vrátila na místo, vypustila dravou zvěř a nad hlavou nám opět vysvitlo slunko.

Škody jsme žádné neutrpěli, jen manžel pronesl : "Ženská bláznivá, kdyby to bylo ve středověku, už dávno stála na hranici...!"