Název knihy: Ženy, které rozdávají adventní věnce
Autor: Josef Pepson Snětivý
Nakladatelství: Čas
Vázaná vazba, lamino matné
Formát: 115 × 164 mm
Rok vydání: 2014
Počet stran: 240
Cena: 229 Kč

Čtyřicátník Petr se navzdory vášnivému vztahu s nádhernou a neukojitelnou Karolínou, které říká lvisexuálka, toulá tak svobodně, že občas skončí v posteli své exmanželky Marty, jindy zase v dobře ukryté lesní ulici před vilou, za jejímiž okny se možná rozhoduje o jeho dalším osudu. Naivně se domnívá, že jeho partnerka nic neví a že slzy, jimiž ho ve chvílích vrcholné slasti zkrápí, vyvolává jen její nezvladatelná rozkoš. Ano: Karolína, zhmotněný sen všech bláhových mužů, opravdu žije pro tyhle intimní momenty. Ale plakat přece může také nad svým milovaným – už dopředu…

Svět Petrových „jistot“ se otřese ve chvíli, kdy zjistí, že jak jeho bývalá, tak i současná partnerka pletou adventní věnce. Dost možná spolu. A ukrývají v nich stříbrné jehlice. Jeho vztah s Martou skončil nehezky. Dopadne stejně i ten s Karolínou jen proto, že jejich jehlice jsou identické? Platí v životě a v erotice logika matematických implikací? A platí v životě a v erotice vůbec nějaká logika?

Petr si příliš pozdě uvědomuje, že i zlatovlasá diva v bílém sexy kostýmku, pevně svírající volant stříbrného jeepu, může být černou Madonou. Dlouho se nechal rozmazlovat a utvrzovat v přesvědčení, že tuhle Bohyni ovládá, než poznal, že je tomu naopak. Že ho zdánlivě bezbranná a vášní zmítaná kráska dokáže nechat zničit hned dvojím způsobem – jednak rukou profesionála, jednak tíhou vzpomínek na život s ní a vyhlídkou na živoření po jejím odchodu. A že cena, kterou bude muset zaplatit, aby se takovému trestu vyhnul, je vysoká až k nepřežití…

Ukázka z knihy Ženy, které rozdávají adventní věnce:

„Co dělají kluci?“ zeptala se.
„Včera byli v kině,“ odpověděl bezmyšlenkovitě.
„Na čem?“
„Minuli jsme se, takže jsem se jich neptal,“ vysvětlil – a v téže vteřině si uvědomil svou smrtonosnou chybu!
„Minuli jste se?“ reagovala udiveně. „Vždyť jsi říkal, že jsi včera šel z odpoledního koncertu
domů.“

„Ještě jsem se rychle stavil u Marty,“ vyhrkl, protože viděl, že lhát nemá smysl.
„U Marty?“ zopakovala podruhé. „A copak jsi dělal – s Martou?“
„Nic... Chtěl jsem se jen na něco zeptat a podívat se... na parte tety Gertrudy,“ napadla ho
spásná lež. Na okamžik se mu zazdálo, jako by se Karolína, když uslyšela tetino jméno,
malinko zarazila, ale nepřikládal tomu důležitost. Ty dvě se nikdy nesetkaly a ani on jí o tetě
nikdy nevyprávěl.

Čekal tvrdou obžalobu a možná i demonstrativní odchod, ale ona se jen zamyslela a řekla
pomalu:
„To je zvláštní, že takhle mrháš časem... Jezdíš až na Jižák, aby ses podíval na něčí parte...
Jak že se ta teta jmenovala? Ale to je jedno... Vždyť si pořád stěžuješ, jak nic nestíháš a jak se sotva uživíš... Baví tě vůbec to učení?“

To byla vzhledem k okolnostem dost milosrdná změna tématu:
„Někdy mi leze na nervy, ale nic lepšího nemám. A po pravdě řečeno mě i po letech vcelku
naplňuje,“ odpověděl.
„A vyděláš si tím dost?“
„Dost... To je relativní pojem. Hodinová taxa ujde, ale úvazek není z největších. Ovšem nerad bych se nechal úplně zahltit. Stačí mi to tak akorát na nájem, na alimenty a na tu šílenou pojistku.“

„Na jakou pojistku?“
„Životní.“
„Ty si platíš životní pojistku?“
„Ano. A dost mastnou. Na dva miliony.“
„A proč?“
„Součást vypořádání při rozvodu. Marta si kromě tučných alimentů vymohla i to, že uzavřu
takhle vysokou pojistku pro případ, že bych se náhodou nedožil plnoletosti svého mladšího
syna. Pokud se jí dožiju, což předpokládám, dostanu ty peníze já – a pak si koupím malý byt a případný zbytek procestuju. Pokud ne, dostane plnění ona, respektive kluci, což ale vyjde
nastejno – je to pro ni záruka pro případ, že bych natáhl brka, a ona by tak nedostávala ty
svinsky vysoké alimenty. Dohadovali jsme to asi rok a nerad bych se k tomu vracel. Mimo
jiné proto, že mi ji uzavřeli ,kámoši‘ ve firmě, kde jsem učil – a to tak, aby vydělali co nejvíc
na provizích. A když jsem jim to podepsal, najednou už angličtinu ani kamarádství nepotřebovali.“

Očekával spoustu dotazů, ale opět se rozhostilo zrádné ticho.
„A čím se vlastně živíš ty, lásko?“ Použil jejího obvyklého oslovení, aby poněkud zneutralizoval otázku, kterou chtěl za poslední rok položit už mnohokrát, ale nikdy nenašel
odvahu – a možná ani zájem.
„Dřív jsem hodně fotila.“
„Můžu něco vidět?“
„Ne.“
„Ty mi nechceš ukázat své nádherné akty?“ lichotil jí.
„Jak víš, že jsem fotila akty?“ zeptala se jakoby uraženě, ale byl to poněkud průhledný závoj, sotva skrývající potěšení.
„Žena tak krásná jako ty je k tomu stvořena,“ plkal v roli prvorepublikového milovníka.
„Náááhodou... máš pravdu,“ protáhla se vedle něj jako dlouhé „á“. „Ale jen body parts a
glamour, maximálně soft; hardcore nikdy.“
Jádro sdělení pochopil, detaily se zabývat nehodlal. Znovu se zeptal:
„Proč mi nechceš ukázat své fotky, ať už na sobě máš – nebo nemáš – cokoli?“

„Neřekla jsem, že nechci.“
„Řeklas, že je nemůžu vidět.“
„To je bohužel pravda. Ale ne proto, že bych ti je nechtěla ukázat. Žádné už totiž nemám.“
„Ale já myslel, že modelky si schovávají...“
„Ano, schovávají,“ přerušila ho netrpělivě. „Jenže mně je někdo spálil. Všechny.“
„Kdo?“
„Románkův otec.“
„Ta svině... Ale za tohle bude pykat!“ Konečně se v něm probudily opravdové emoce.
„Neboj se, ten si své odpykal. A teď už na něj stejně nikdo nemůže.“
„Je mrtvý?“ nadhodil spíš jako pokus o vtip.
„Ano,“ odpověděla nevzrušeně.


Tuto knihu Ženy, které rozdávají adventní věnce koupíte v knihkupectví a na internetové stránce nakladatelství ČAS.