Život s lupenkou

Psoriasis vulgaris general lidově zvaná lupenka, je kožní onemocnění. Kožní lékaři říkají, že je to spíše kosmetická vada, která dokáže pěkně potrápit. V naší populaci je kolem 10% postižených lidí a tak napíšu, jak si s ní žiji já.

Ve 13 letech jsem spadla na kanál a odřela jsem si do krve loket. Máma ho vydezinfikovala, zalepila a bylo vyřešeno.Ve chvíli, kdy se mi po čase sloupnul strup jsme zjistily, že kůže nevypadá tak, jak by měla, je zrohovatělá, zarudlá a po čase se na ní začaly tvořit bílé šupiny. Po půl roce už se nám to nezdálo, zašly jsme tedy s mamkou k lékaři. Ten si loket prohlédl a napsal salycilovou mast s tím, že se jedná o lupenku, která je už na celý život a nevyléčitelná.

Pár let jsem si z toho nic nedělala. V 17ti letech se lupenka začala rozšiřovat. Červené flíčky po rukách i nohách, vypadala jsem jak dalmatin. Přestala jsem nosit sukně a i v těch největších vedrech jsem nosila dlouhý rukáv. Logicky jsem tímto přístupem vše zhoršila. Kůže se zapařila a lupenka byla větší a větší. Následovala první hospitalizace v nemocnici, kde jsem byla dlouhých 6 týdnů. Lupenka se zlepšila jen mírně, stále byla její ložiska červená. Bylo to peklo. Za měsíc jsem vypadala jako bych léčbu vůbec neabsolvovala. A ty olupující se šupiny! Bylo jich plné oblečení, byly na posteli, na křeslech, padaly jako sníh. Těch trapasů...

Představte si když jdete třeba na úřad něco podepsat a když zvednete ruku od stolu, zůstane tam po vás ležet hromádka drobečků suché kůže. A i s intimním životem jsem měla problém, málokdy mě i vlastní manžel viděl nahou.V koupelně jsem se zamykala a v ložnici jsem byla první pod peřinou i první ráno vstávala, abych se neviděna stihla obléknout. Zařídila jsem si lázeňský pobyt s nadějí, že snad tohle pomůže. Půl roku po lázních byl klid, pak šlo vše nanovo. Zoufalství. Deprese. Beznaděj. Má milovaná babička mi dala knížku, učíme se žít s lupenkou. Ani jsem si ji pořádně nepřečetla, ale zaujala mě úvodní strana, kde bylo psáno,že lupenka je dosud neprobádaná nemoc. Dosud se neví, co ji zhoršuje, co je její příčinou. Je jen hromada hypotéz, jako špatná výměna látková, špatná funkce jater, nebo že špatně funguje imunita v těle a to tak, že se obrací proti svému vlastnímu tělu.Co bylo důležité je to, co ji zhoršuje... kouření, alkohol a PSYCHIKA postiženého. Na to moje babí řekla. "Vidíš,nesmíš se tak pozorovat".

Rezignovala jsem. Přestala jsem utrácet za drahé mastičky a koupele, nosila jsem krátká trika i kalhoty. Řekla jsem si kašlu na to... Kdybych to nezažila nevěřila bych, ale lupenka po čase vybledla a začala se ztrácet! Sama od sebe... Jen když jsem se rozváděla, lupenka se vrátila a měla jsem jasno. Dnes je mi 36 a mám jen červený loket jako na začátku a v zimě červené ruce, to díky zeslabené kůži kortikoidy. Nevšímám si své lupenky a ona si přestala všímat mě. Nedávno jsem potkala dívku, které mohlo být 15 let, venku bylo teplo a ona byla zahalená od hlavy až k patě. Odhrnula si vlasy z čela a já viděla na čele známé velké šupiny suché kůže.... nejhorší byl její pohled, jak se na mě podívala a já v jejích očích četla známou obavu, jestli jsem si ničeho nevšimla. Bylo mi jí líto, jejích budoucích pár let, než přijde na to, že vlastně o nic nejde... Nebo ano?

Marenkao
Chytrá Žena – čtenářka

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout