Životní zlom

Těhotenství bylo neskutečně náročné. Pro 50kilogramovou ženu bylo těžké unosit dvě miminka pod srdcem. Měla jsem problémy s dýcháním, neustále jsem chodila čurat. A hlavně ten strach... Aby se miminka narodila se všemi prstíky, bez nějakých těžkých vad, prostě aby byla zdravá.

Těhotenství je prý nejkrásnější období ženy, ale ne vždy to takhle funguje. Já si dělala starosti a taky jsem v té době cítila, že mezi přítelem a mnou to není takové, jaké by to mělo být.

Nicméně... 2. 6. 2012 jsem porodila nádherná dvojčata, Terezku a Kubínka. Dvě miminka, dvě srdíčka, dvě dušičky... Oba nádherní, oba každý jiný...

 

Když si vzpomínám na dobu, kdy jsem o ně začínala pečovat... Převažoval strach nad radostí. Stres nad klidem. Bylo moc náročné kojit dvě miminka, odříhávat dvě miminka, uspávat dvě miminka... O koupání, přebalování, převlékání a dalších každodenních „maličkostech“ nutných k uspokojování jejich potřeb, radši ani mluvit nebudu. Ano, bylo to období plné stresu, slz, nedostatku spánku, bouře hormonů, hádek, vyčerpání jak fyzického, tak psychického. Můj svět se smrskl do jednoho pokoje, ve kterém jsem se svými uzlíčky trávila veškerý svůj čas. 

 

Nedostatek času na sebe, nedostatek času na partnerství, nedostatek času na přátele... To se podepsalo všude. A nikdo se nebude divit, když řeknu, že se ze mě stala vystresovaná, nešťastná, ubrečená matka dvojčat. Postupem  času se ale něco měnilo... Já se měnila... Našla jsem ten nejlepší systém a postup, který mě zachránil od celkového vyčerpání. Došlo mi, že něco se musí změnit. A taky změnilo. Začala jsem znova běhat, děti občas dostal přítel na hlídání s tím, že já mám taky nárok na odpočinek. Nejvíc jsem si odpočinula právě u běhání. Troufám si tvrdit, že tento koníček mě zachránil. Běhala jsem před těhotenstvím   7 let, proto jsem trpěla i touto ztrátou, když nezbýval čas a energie na jogging. Díky Bohu, že jsem si vydupala (doslova a do písmene) čas pro sebe, byť ve velmi, velmi omezeném množství. 

 

Uplynul rok a půl a my se „sžili“. Děti rostly jako z vody a život s nimi jsem si opravdu užívala. Ráda si s dětmi hraju, ráda jim vařím, ráda o ně pečuju. Miluju je víc než sebe a dala bych za ně svůj život. A která máma taky ne, hm?

Jenomže, jak láska k dětem a obdiv k tomu, jak se vyvíjí a jaké dělají pokroky, rostla, tak láska a obdiv k příteli klesal. Najednou jsem si uvědomila, že je něco špatně... A ne jen trochu špatně, ale opravdu moc, moc špatně...

 

Tomuhle uvědomění si předcházela spousta dalších situací, kterými jsem si musela projít...

Keysiana - čtenářka
ChytráŽena.cz