Zlodějka v pekařství

Příhody z pekařství,

jak jsem odhalila zlodějku

Byla jsem ve své práci, malém pekařském krámku, už nějakou dobu sama. Má kolegyně vzdala práci po dvou dnech, protože nezvládala práci a s tím spojené papírování. Malý obchod, to není jen samotný prodej a úsměvy pro zákazníky, jak si někdo myslí. Když se uzavře pokladna, nastává uzávěrka, zápisy do knih, ale i během směny samostatná prodavačka musí objednávat zboží mimo pečiva, naceňovat ho atd. Tím vás nehodlám zatěžovat…

Tak jsem vedla pekařství sama a docela jsem si zvykla. Ale bylo nutné najít druhou prodavačku, aby mohla být opět delší pracovní doba a i já si mohla odpočinout. Nechtěla jsem už někoho cizího, na koho bych si musela zvykat. A tak jsem si vzpomněla na Alenu. Krátkou dobu jsem s ní pracovala, vykonávaly jsme společně brigádu. Je to taková herdek baba, jak by se řeklo. Výřečná, rázná, ta nebude mít problém vyjít se zákazníky. Navíc má dvě děti, její muž nepracuje, a tudíž ocení práci a výdělek. Majitel mě nechal, ať si klidně svou kolegyni vyberu sama. „Nijak vás nebudu omezovat, Pavlínko. Vy s ní budete pracovat, tak ať si rozumíte,“ řekl a já mu za to byla vděčná. Napsala jsem Aleně e-mail, ta přišla následující den, práce ji nadchla, a bylo. Alena nastoupila.

zlodějka v pekařství První dny, než měla pracovní smlouvu, byla Alena dobrou spolupracovnicí. Vycházela lidem vstříc a skutečně měla vyřídilku a poradila si se samostatnou prací. Později si začala půjčovat ze společné kasy nejdřív menší, a pak velké částky peněz. Nelíbilo se mi to. Když jsem hodnotila, že zboží, které bylo téměř celé prodáno, nevyneslo kýžené tržby, bylo mi jasné, že Alena si pečivo, které nezaplatila, odnáší domů. Z práce nosívala napěchovaný batoh a odmítala mi ukázat jeho obsah. I její manžel za ní do práce často chodíval, a jak mě informovali zákazníci, odnášel celé cestovní kabely nacpané pečivem. Bylo mi zle z představy, že mám podepsanou hmotnou zodpovědnost a za případné manko zodpovídá nejen Alena, ale rukou sdílnou a nerozdílnou také já. Cukrovinky z prodejny mizely závratnou rychlostí, nejednou jsem Alenu přistihla, jak sedí uprostřed prodejny a láduje se vším, co bylo v jejím dosahu. Přitom se stále litovala, jak nemá peníze. Ano, její muž nikdy na práci nesáhl a rodinka žila pouze ze sociálních dávek. Alena pracovala jen na oné brigádě a nyní v pekařství. Nešlo mi do hlavy, jak čtyřicetiletá ženská do té doby žila. Přistihla jsem několikrát Alenu, jak pouští do kanceláře, kde byla společná tržba, manžela. A Alena se začala vymlouvat, že nemůže vykonávat různé úkony, protože je malá, není jí dobře, má vysoký krevní tlak. A tak jsem informovala zaměstnavatele o svém podezření, že Alena nejspíš krade a přestává odvádět řádně své povinnosti.

Zaměstnavatel se rozhodl jednat. „Zkontroluji ji, až půjde z práce, a chytím ji,“ ubezpečil mě. Šlo přece jen o jeho majetek, i když jsme za něj zodpovídaly my dvě. Následující den jsem se s Alenou střídala, ona končila ranní a já začínala odpolední směnu. Najednou se dívám, a chybí mi peníze v mém limitu. Peníze, za které zodpovídám pouze já! Chyběly téměř čtyři stovky.

„Zavolám policii!“ snažila jsem se Alenu zastrašit.

„Proč?“ smála se Alena. „Stejně to někde najdeš.“

Nenašlo se nic. Peníze byly uzamčeny v prostorech, od kterých jsme měly klíče jen my dvě. Ale našla jsem doklady o tom, že zmíněné peníze chyběly právě Aleně. Nejednou se stalo, že zákazníkům špatně vydala, a musela svůj limit doplnit. A nyní, když se nejspíš spletla o víc peněz, pomohla si ke schodku tak, že okradla mě, člověka, který jí zajistil místo.

Šéf naštěstí rázně zakročil. Hned následující den Alenu přistihl při krádeži, domluvil se se mnou a já převzala její kasu. Dělala jsem ten den celý, ale Alena byla na minutu propuštěna. Inventura? Nebyla jí schopna. Lehla si na zem, křičela, byla jako postižená. Večer přišla s manželem a bandou opilých kamarádek udělat ostudu před pekařství. Křičeli, kopali do výlohy, plivali na ni. Když jsem otevřela dveře a chtěla jít domů, její manžel mi vrazil nohu mezi dveře a vyhrožoval. S vypětím všech sil jsem opět zavřela a volala šéfovi. „Volejte ihned policii, jsem při vás,“ řekl mi. To už ale partička opilých lidí utíkala pryč.

Domů jsem se vrátila v pořádku. Zbavila jsem se prodavačky – zlodějky a byla jsem v pekařství opět sama.

Druhý den se mě jen jeden ze zákazníků ptal: „Vy jste byla přepadená?“

„No, tak nějak, skoro jste se trefil,“ řekla jsem smutně.

„Já stál na balkóně a uvažoval jsem, že zavolám policii. A byla tam i ta tlustá prodavačka, co tu prodávala a nosila pečivo domů,“ řekl pán.

Od ostatních zákazníků jsem se pak dovídala, jak je Alena prosila, jestli by jí nemohli darovat aspoň pět korun. Něco, za co by se normální člověk styděl. Pár dní mi ještě někteří útlocitní zákazníci nosili nějaké to ovoce pro tu ubohou paní, které hladoví děti, ale pak se situace uklidnila.

Alena dodnes nepracuje, nepracuje ani její muž. Jsou to lidé, kteří nikdy normálně dělat nebudou. Mám novou, snad už spolehlivou, kolegyni. Ale víc, než samotný fakt, že jsem byla okradena, mě bolí právě skutečnost, že mě okradl člověk, kterého jsem doporučila a považovala jsem ho za kamarádku…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete