Žofinka

Zhruba před týdnem ráno jsem šla vyvenčit svého Bena. Šli jsme tu naší trasu, kterou máme na venčení rádi. Vede i kolem obchodů, mezi nimiž je také velká zastavárna. Právě z ní vycházel snědý chlapík s maličkým štěňátkem. Štěně sotva pletlo nožkami, muselo být čerstvě odstavené od své mámy. Muž vedl štěně na prádelní šňůře a neměl s ním žádné slitování. Ben přivítal nového kamaráda a štěně se na něj začalo sápat. Cítilo teplo psího kožíšku. Samo bylo totiž prochladlé.

„Nechcete toho psa?“ ptal se jeho majitel, který jako majitel vůbec nevypadal. Štěně se třáslo, potřebovalo odpočinek a spánek, ale muži to bylo jedno. Táhl nebohého tvorečka, který se zmítal a odmítal s ním jít. Chvilku jsem měla dokonce pocit, že do zastavárny šel štěně nabízet k prodeji.

„Nechci, mám svého. Ale měl byste ho vzít do náruče. Pejsek je unavený, je mu zima,“ řekla jsem.

Muž se mě ptal, kolik má Ben roků. Když jsem mu odpověděla, že bude mít v květnu už třináct, protáhl obličej.

„To se tolik dožívají?“

„Ano, a ještě více, když se o ně dobře staráte.“

Ten chlápek se mě pak ptal, čím psa krmit a kolik to stojí. Zhruba jsem mu poradila, i když mi bylo divné, že štěně, které by v mrazu mělo jít ven jen na kratičké vycházky, už má na špagátě, a teprve nyní se zajímá o to, čím ho nakrmit. Taky jsem muže upozornila na očkování a veterinární péči, která, pokud pes onemocní, není levná. Muž znervózněl. Měla jsem pocit, že se štěňátka bude chtít zbavit ještě radši, než do této chvíle.

„Ale pes vám péči mnohokrát vynahradí. Že, Bene?“ Podrbala jsem svého věrného čtyřnohého kamaráda za uchem,  a ten spokojeným mručením dal najevo, že souhlasí.

„Dejte mi za něj aspoň stovku,“ řekl muž.

Nechtěla jsem, i když mi bylo štěňátka líto. Šli jsme dál. Pořád mi ale vrtalo hlavou to malé štěně. Byl to malý podvraťáček, žádná rasa. Takový pes se špatně udává, zvláště ve městě. Takového pejska si obvykle lidé berou zdarma. A jestli ten chlap bude s tím štěnětem ještě dlouho v takových mrazech chodit venku, onemocní, a pes to odnese. Po pár metrech jsem změnila směr a šla cestou, kterou se ubíral ten muž. Jako by mi něco přikazovalo jít tam a ne směrem domů.

Došla jsem na konec ulice, ke kontejnerům. Ben se z nějakého důvodu vydal k jedné z popelnic, ač ví, že k popelnicím, kde je spousta odpadků, nemá chodit. Chtěla jsem ho přivolat k sobě, když jsem zahlédla, že se sklání ke kartonové krabici.

„Fuj, co tam máš?“ zeptala jsem se svého psa.

Beník žádná reakce, jen vrtěl ocáskem a snažil se dostat do krabice. To už jsem zaslechla z krabice slabé zakníkání. V krabici se choulil maličký pejsek, prádelní šňůru měl stále uvázanou kolem krku, pod sebou zmačkané noviny.

„Pojď sem, bobečku,“ chlácholila jsem štěňátko. Pohladila jsem Bena a pejska strčila pod bundu.

Doma jsem zachráněné štěňátko, které by v mrazu brzy uhynulo, položila do křesla. Bylo tak zkřehlé, že nemohlo ani chodit, psí kapsičku jsem mu musela donést až k čumáčku. Po chvilce se dalo hltavě do jídla. Ben nežárlil, dostal také svou porci. Nakonec si skočil k pejskovi, stulil se k němu a štěně teprve s psím ochráncem usnulo.

Přemýšlela jsem, co si se štěnětem, jehož život začal tak nešťastně, počít. Druhého psa bych si nenechala. Pak jsem si vzpomněla na kamaráda, který žil v našem městě. Míval fenečku, která v šestnácti letech umřela. Zkraje chtěl psa nového, dokonce obcházel i psí útulky, nakonec se ale rozhodl, protože je sám, si už nového psa nepořizovat. Když firma, ve které pracoval, skončila svou činnost, odstěhoval se na chalupu vzdálenou od našeho města přes sto kilometrů. Možná, že mám ještě někde jeho telefonní číslo? On by ale asi nejel takovou dálku kvůli psovi, kterého už ani nechce.

Za zkoušku ale nic nedám.

Petr byl v rozpacích.

„Víš přece, že psa už nechci,“ řekl.

Napadlo mě spojit se s ním ještě jednou, přes Skype.

„Aspoň ti ho, vlastně ji, je to fena, ukážu,“ řekla jsem.

Vzala jsem křehké štěně do náruče a snažila jsem se nastavit ho před kameru tak, aby co nejvíce zaujalo. V tom okamžiku bylo rozhodnuto. Dnes má Žofka nového pána. Bydlí sice daleko na to, abych za ní mohla občas přijet, přesto věřím, že její život je v těch nejlepších rukou, jaké jsem pro ni mohla sehnat.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10