Zpackaný zločin

S Lubošem nám to už delší dobu nefungovalo. Nikdo by neřekl, když nás dva náhodou spatřil spolu, že jsme byli kdysi mladí, do sebe zamilovaní a naše manželství přetrvalo víc než patnáct let. Během té doby jsme vychovali dvě děti, postavili dům a prožili společně tolik dobrého i zlého, že by to vydalo na román. Dnes jsme byli jako dva cizí lidé, kteří se jen náhodou sešli pod jednou střechou. Ne, my už dávno nebyli ani jako cizí lidé. Dělávali jsme si naschvály a jeden druhého začínal nenávidět.

Kolikrát jsem si říkala, když Luboš přišel dřív z práce a vehementně se dožadoval své kávy, jako by neviděl, že mám plné ruce práce kolem zahrádky, nebo něco kutím v kuchyni a mám ruce upatlané od těsta, protože jsem se vrátila z práce jen pár okamžiků před ním, že mu do té kávy přimíchám nějaký jed, nebo aspoň projímadlo, aby už nechtěl být obskakován mnou. Neudělala jsem to, a nejednou jsem zalitovala. S každou další kávou bez jedu ovšem vzrůstal vztek a jed ve mně.

Na jeho straně to bylo stejné. Nechápala jsem, proč mě odmítá odvézt na nákup autem a já se musím přes celé město trmácet s těžkým nákupem pěšky, aby po mém příchodu vzal teatrálně klíče od vozu a „jel se jen tak projet“. To byla daň tomu, že když mě coby dvacetiletou vyzval, abych si udělala řidičák, odmítla jsem s tím, že pod srdcem nosím našeho prvorozeného syna. Po synovi se narodila dcera, a já ztratila o řízení zájem. Mám přece manžela? Nemohla jsem tušit, že oheň, který plál v našich srdcích a sliboval, že nikdy nevyhasne, po letech přešel v chabý plamínek. Nyní mi už připadalo, že z našeho kdysi krásného vztahu nezbyl ani jediný žhavý uhlík, ani nejmenší uhlíček…

 

A proto mě překvapilo, když jednou večer ke mně Luboš přišel, objal mě, to ho muselo stát jistě spoustu úsilí, a zašeptal, že nám zařídil dovolenou.

„Jakou dovolenou?“ zalapala jsem po dechu, jako bych nevěřila, že ta zpráva patřila mně. Nikdo jiný tu ale nebyl.

„Ona to ani tak není dovolená, jak pár dní na zotavenou,“ řekl. „Říkala jsi přece, že si musíš na konci měsíce vybrat dva týdny staré dovolené?“

Vybrat starou dovolenou jsem musela, to ano. Využila bych ji nejspíše pro úklid domu, zašla bych možná na houby, a po zbylé dny bych odpočívala. Jak ale mého muže napadla dovolená? A k tomu společná?

Luboš zjednal desetidenní pobyt v termálních lázních v Maďarsku. Prý, abychom zlepšili naše vztahy.

Na znamení toho, že to myslí vážně, si tu noc přestěhoval spaní z pracovny, kde trávil poslední rok, do společné ložnice. Po roce jsme spali opět jako manželé! Možná, že se dá ještě naše manželství zachránit, honilo se mi hlavou.

„A jak tam pojedeme?“ zeptala jsem se.

„No přece autem.“

„Ale já neřídím.“ Řekla jsem to, jako by to Luboš nevěděl. Jako by nebyl roky mým manželem a neznal všechny mé klady i zápory. Jako by byl cizí. A on poslední rok, dva opravdu cizí byl! Nyní to byl on, kdo zmáčkl tlačítko restart v našem životě a chtěl vše vrátit. Vydolovala jsem ze svého nitra poslední ždibec toho, co z mého kdysi obrovského citu zbylo a vlepila svému ještě muži pusu. Z ještě muže se náhle stal zase můj muž, nebo vše alespoň nasvědčovalo tomu, že naše láska dostane opět zelenou.

 

Luboš před cestou trval na tom, že se pojistíme.

„Proč?“ zajímalo mě. Cestovali jsme na dovolenou kdysi každý rok, a to i s malými dětmi, a nikdy jsme nesjednávali cestovní pojištění. Nyní Luboš trval na tom, že bychom si měli zřídit i životní pojistku. Zdůvodnil to tím, že jsme už starší a v dnešní době je lepší myslet i na to zlé. A tak jsem souhlasila. Zabije-li nás při případné autonehodě, budou mít naše děti alespoň peníze. A zabije-li jen jednoho z nás, druhý bude mít odškodné. Na co ovšem odškodné, když přijde někdo o život?

Zavrhla jsem své myšlenky a raději souhlasila. Luboš vše vyřídil, nabalili jsme a vyrazili na cestu. Měli jsme před sebou pět set kilometrů, ale já jako spolucestující mohla klimbat, nebo se jen kochat okolím. Zařekla jsem se, že ke svému muži budu hodná a vynasnažím se, aby naše dovolená měla zdárný průběh.

Když jsem se probrala, byli všude kolem cizí lidé. Něco houkalo a já se rozhlédla. Nebyla jsem v autě a nebyl tu Luboš. Neviděla jsem ho ani mezi lidmi kolem. Pak jsem se podívala stranou a uviděla náš vůz, nebo lépe řečeno to, co z něj zbylo.

„Kde je můj muž?“ Křičela jsem, ale nikdo mi neodpovídal. Naložili mě do sanity a odvezli do cizí nemocnice. Já měla jen zlomenou klíční kost, žebro a pár pohmožděnin. Kde je ale Luboš? Zmocnila se mě panika. Byli jsme už v Maďarsku a já nikomu nerozuměla. Až později ke mně přišli nějací lidé, kteří mi vysvětlili, že jsme bourali.

Ač to byl náraz zprava, v místech spolujezdce, já byla ten, kdo z nehody vyvázl lépe. Luboš měl mnohočetná zranění a po akutní operaci páteře ležel v umělém spánku. Pustili mě k němu až osmý den. To byl den po jeho probuzení.

„Neboj, postarám se o tebe,“ slibovala jsem Lubošovi, z kterého koukaly jen hadičky. Po tvářích se mi koulely slzy a já si uvědomovala, že ho mám stále ráda.

Když jsme se vrátili po víc, než měsíci domů, musely se udělat úpravy v celém přízemí domu. Luboš zůstal na vozíčku bez naděje na uzdravení. Do smrti bude invalidní.

Pojistka se vyplatila, byla nám vyplacena tučná suma za újmu na zdraví. Manželovi to ale zdraví nevrátí. Nemohla jsem ho v této situaci opustit, i když brzy po návratu jeho vztah ke mně zase rychle ochladl. Ba naopak, manžel se stal nesnesitelný. Často mi nadával, že za vše můžu. Byl to přece náraz na místo spolujezdce? Jak je možné, že já vyvázla téměř bez zranění a on je nadosmrti invalida?

Jak mi později bylo řečeno, skutečně se jednalo o náhodu. Tím, že jsem usnula, sjela jsem na sedadle níž, než obvykle a mé těžiště se snížilo. Já zůstala zaklíněná v autě, ale manžel skončil mimo vůz a utrpěl mnohem vážnější zranění. Vyšetřovatelé později zjistili, že Luboš vůbec nebrzdil.

„Jako by šlo o záměr,“ vyjádřil se dokonce někdo u soudu. Tuším, že zastupoval pojišťovnu. A tak nám byla také náhrada za újmu na zdraví snížena.

Tím, že Luboš zůstal v invalidním důchodu a potřeboval mou pomoc, musela jsem si snížit úvazek v práci. Trápilo mě, jak dům a péči o manžela, výživu dvou osob i ostatní povinnosti zvládnu. Naše dospělé děti mi nabídly svou pomoc, ale finance jsem odmítla. Stačilo mi, když mi dcera nebo syn občas zajeli nakoupit. Ostatní bylo na mně.

Můj muž se stával víc a víc nesnesitelný. Pokud jsem si myslela, že manželství prodělává krizi, v době před onou cestou do Maďarska, nyní jsem si tím byla zcela jistá. Jen pocit, že mě Luboš potřebuje, mi přikazoval zůstat po jeho boku. A to až do chvíle, kdy jsem se konečně pustila do vyklízení manželovy pracovny v patře. Byl to Lubošův svět a já do pracovny před nehodou nechodila. Nyní se ale do místnosti v patře nedostal, a tak jsem se rozhodla nezbytné věci přestěhovat do přízemí. Při skládání věcí z poliček, stolu a komody mě zaujal tlustý sešit. Nevím, co mě přimělo v něm listovat. Luboš si naši cestu do zahraničí předem dokonale naplánoval. A co víc. Sešit obsahoval různé zmínky o tragických nehodách, podrobné tabulky, kde byla četnost úmrtí v různých situacích. Naplánoval si i nehodu! Měla dopadnout úplně jinak, než předpokládal. Chtěl mě nárazem zprava usmrtit, a obohatit se o mou životní pojistku. Proto tolik spěchal, aby ji uzavřel před cestou. Měl podrobně rozepsány sumy, které získá. V jeho morbidních plánech byly i návrhy smutečního oznámení na mé jméno. Nic nenechal náhodě. Jenže se přepočítal!

S manželem jsem se ihned nechala rozvést. Nechtěla jsem ho vláčet po soudech za plánování mé vraždy, byl už tak dost potrestán ztrátou na zdraví. Když jsem ho seznámila s odhalením jeho plánu, dala jsem mu nůž na krk. Bude souhlasit jak s rozvodem, tak s tím, že dům zůstane mně a já ho vyplatím. A nebude si dělat další nároky na nic z domu.

Odešel do pečovatelského domu a od té doby jsem ho neviděla. Nedělal žádné problémy, věděl, že existuje tlustý sešit s důkazy proti němu.