Tolikrát Martina prosila, aby jí řekl, pokud ji už nebude milovat. Vždy mu říkala, že nechce zevšednět a zůstat ze zvyku. A teď? Zahnul jí s její nejlepší kamarádkou, v jejich ložnici. Do roka se chtěli vzít.
   
 Petra utírá slzy do rukávu, hází věci do kufru. A Martin? Sedí na kraji postele a tiše promlouvá: „O nic nešlo, bylo to jen fyzické.“ „To bolí dvojnásob. Kdybys ji miloval, bylo by to v pořádku. A ona? Jak to mohla udělat?“
     Naposledy přejde letmo pohledem vše, od čeho odchází, i Martina. Její uplakané oči jako by říkaly: „Sám ses ztratil, sám se najdi. Už si mě nezasloužíš, nejsi mě hoden, když jsi mi tolik ublížil.“
Beze slůvka na rozloučenou utíká.
     Kam jít? Mámu by zlomilo, kdyby se u ní teď v noci zjevila s kufrem v ruce. O půl hodiny později zvoní u bytu svého bratra. Neotvírá, je asi u své holky. Kam teď jít? Kde hledat pomoc?  „Petro, kampak uprostřed noci? Snad ne ke mně?“
Je to Jarek, její spolupracovník. Ano, bydlí přece dvě patra nad bratrem. Kdysi s ní chtěl chodit. Váhala mezi ním a Martinem. Rozhodla se pro Martina. Vždycky se rozhodne špatně… Jeho vypasený baset ji sleduje velkýma, krví podlitýma očima.
„Asi vypadám podobně, oči nateklé pláčem, rudé tváře a vyjevený pohled,“ myslí si Petra. „Ne, já…  za bráchou, ale on není doma.“
„Ty někam cestuješ?“ Jarek pohlédne na kufr. „Jo, do nového života. Víš, už nejsem s Martinem. Určitě máš radost a vše v práci vyslepičíš.“
„Proč bych to dělal? Je mi líto, že tě postihlo něco zlého. Nemůžu ti pomoct?“
„Ne. Celé mé já touží po silné kávě, horké sprše a posteli.“
„Kávu mám, voda taky teče a… (znejistěl) postel mám jen jednu, ale rád se vyspím na gauči.“
S rozpaky přijala jeho pozvání. Co jí taky zbývalo…?
     Ráno se jí zdál svět ještě šedivější. Rozlepila oči a dívaly se na ni krvavé oči baseta Vildy. Vedle ní na polštáři chyběl teplý důlek po hlavě milovaného Martina. Necítila jeho vůni a nikdo ji nepolíbil na dobré ráno. Oči měla nateklé, rty popraskané.
Spustila nohy na zem a nesměle opustila ložnici. Koupelna byla dokořán. Zahlédla Jarka, jak se holí. Milovala pohled na holícího se muže. Jeho obnažená hruď byla vypracovaná. Říkal přece, že začal chodit do posilovny. Zmužněl a… je přitažlivější. Všiml si jejího pohledu a nesměle se usmál. „Vyspala ses dobře?“ Začala vzlykat. „Kam půjdu? Co budu dělat?“
Pohladil ji, setřel slzu z tváře a silně objal. „Zůstaň tady, kam bys chodila? Můžeš tu být, dokud budeš chtít, princezno.“ Připadala si bezbranná jako dítě. Slabá, zranitelná a hloupá zároveň. „Máš horečku,“ šáhl jí na čelo a odnesl zpět do postele. „Zítra je neděle, spi. Nachystám něco k jídlu,“ políbil ji na čelo.
     Když se vzbudila, sledovaly ji dva páry očí – Jarkovy a Vildovy. Na nočním stolku ležel talíř plný koblih s cukrovou čepicí a vedle malovaný hrníček s čajem. Vztáhla ruce k Jarkovi: „Obejmi mě, chyť mě za ruku, pohlaď mě, já… potřebuji lásku,“ mluvila o překot. A on ji hladil, objímal a pak jí dal trochu nesmělou pusu.
„Víc nesmím, litovala bys, ty moje Šípková Růženko,“ pronesl něžně a smutně zároveň. Věděla, že teď by už nelitovala, ale byla mu za jeho takt vděčná.
     Věděla, že spolu všechno doženou … Časem…