Zvěřinec

Když jsem se s ženou a malou dcerkou nastěhoval do panelákového domu, s radostí jsme zjistili, že v bytě pod námi bydlí muž v našem věku.

To je moc fajn, Franta je taky mladý, bude chtít mít jistě brzy děti a naše dcera bude mít kamarády, těšili jsme se.

Franta měl ale jiné zájmy. Byl nadšeným chovatelem pavouků.

„Těch se nemusíte bát, jsou jen trochu jedovatí,“ vysvětloval nám, když jsme jeho uprchlé miláčky přistihli několikrát na návštěvě našeho bytu.

„My ale máme dítě!“ vyděsila se manželka a s odporem kontrolovala záclony, závěsy a veškeré skuliny v bytě.

„Franto, nedá se nic dělat, my máme rodinu a manželka dostala málem infarkt, když načapala jednoho toho tvého osminohého upíra ve sprchovém koutě.  Budeš muset dát své svěřence pryč. Najdi si jiné zvířátko,“ domlouval jsem sousedovi a kamarádovi v jedné osobě, když jsem s ním byl na pivě. Má domluva zabrala. Už za týden nám Franta nadšeně sděloval, že pavouky prodal.

„Ukážu vám Vénu,“ hlásal.

„Kdo je Véna?“ zeptala se manželka. Neškodné jméno dávalo tušit, že to bude něco malého, milého a přítulného. Nejspíš papoušek, pejsek nebo rybička? Chvilku na to se u nás objevil Franta znovu. Krk mu omotával mohutný had. „Tak to je Venoušek,“ oznamoval. Myslel jsem, že budu manželku křísit.

„Jé, to je klásná žížala,“ žvatlala dcerka, která ještě neuměla moc mluvit, a chtěla hada pohladit.

V poslední chvíli ji manželka zarazila. „To není žížala, Adélko. To je had, a ten je nebezpečný!“

„Ale tady Venda vůbec nebezpečný není. Není jedovatý, je to škrtič,“ řekl Franta.

Já si hada pohladil místo dcery. „Fakt nemůže dcerce ublížit?“ zajímalo mě.

„No, myslím, že ne. Pro dospělého není vůbec nebezpečný a Adélka už není miminko. Jo, pro králíka nebo něco takového, to by nemuselo dopadnout dobře.“

„Ale Adélka je jen o něco větší, než králík!“ zhrozila se manželka.

„Já nejsem klálík,“ protestovala šišlající dcerka.

„No, radši Vendu pořádně zabezpeč,“ doporučil jsem kamarádovi.

A skutečně, měsíc uplynul, a my byli bez zvířecí návštěvy.

„Konečně máme klid,“ libovala si manželka. Hned druhý den Venda trůnil na toaletě. Naštěstí jsem byl doma sám.

„To se nesmí opakovat. Co kdyby tam vešla Adélka?“ domlouval jsem sousedovi a manželce o vetřelci z bezpečnostních důvodů ani neřekl.  

„Říkám ti, že ani Adélce neublíží. Ale máš pravdu, zajistím jeho terárium lépe. Víckrát se to nestane.“

Franta dodržel slovo.

Když dcerka povyrostla, i ona si přála zvířátko.

„Žádné zvíře! Jako by nestačilo, že pod námi bydlí had,“ řekla rezolutně manželka.

„Dítě by ale mělo vyrůstat se zvířetem,“ nesouhlasil jsem. Vzpomněl jsem si na své dětství, kdy jsme si s bratrem oba přáli psa, kočku nebo alespoň želvu, jen abychom měli něco živého. Pašovali jsme domů kdejakou havěť, abychom si svou touhu po fauně alespoň částečně vynahradili.

A tak naše dcera Adélka dostala křečka Káju. Kája byl tak hodné zvířátko, že si ho i má žena, která moc zvířata nemusela, oblíbila. Byla to právě ona, která na Káju myslela a nosila mu z nákupu vždy nějakou mrkvičku, salátek a podobně.  

Jednoho dne jsme byli na nákupech ve městě. Když jsme se vrátili, manželka byla ještě s dcerou v předsíni, vešel jsem do pokoje. Ve starém vyřazeném akváriu, kde bydlel náš křeček, ležel jak dlouhý, tak široký sousedův Venda. Křeček nikde, ale já tušil, kde se asi nachází. Nafouknuté hadí tělo mi nedovolovalo žádnou pochybnost.

Vyšel jsem z pokojíku a odvolal dcerku, aby si šla do koupelny umýt ruce.

„Musíš Adélku odvést, Venda sežral Káju,“ sykl jsem na manželku.

Ta celá zbledla, krve by se v ní nedořezal.

„Já toho Frantu uškrtím! Našeho Kájíčka? Kam ji mám odvést a na jak dlouho?“

„Půjdu sehnat jiného křečka. Vem ji třeba ke tvé matce.“

Dcerka se vrátila z koupelny a domáhala se vstupu do pokoje.

„Adélko, pojď prosím se mnou, musím ještě k babičce, něco jí dát,“ lákala manželka dceru a z tašky vylovila čokoládu.

„Babička ale čokoládu nejí. Říká, že se po ní tloustne,“ oponovala dcera.

„Ta je pro dědečka,“ rychle napadlo ženu. Odešly, a já letěl za Frantou.

„Ten tvůj krvelačný zabiják nám sežral Káju. Laskavě si ho okamžitě odnes, nebo tě na něm uškrtím!“ soptil jsem.

„Jakého Káju? Říkal jsem, že Venda zmůže maximálně králíka.“

„Kája je, vlastně byl…náš křeček.“

„To je mi líto. Nechápu, jak se mohl dostat ven.“ Franta si odnesl svého hada a mezi dveřmi mi vtiskl stokorunu za našeho domácího mazlíčka.

„Já nechci peníze!“

„Co tedy chceš?“

„Nového křečka, aby Adélka nepoznala, že Kája je po smrti.“

„Kde mám teď večer shánět křečka?“ ptal se Franta.

„A kde ho mám asi sehnat já?“

Sehnal jsem. Projel jsem sice tři stovky, abych koupil křečka za padesát korun, křeček byl ale na chlup podobný našemu nebohému Kájovi.

„MŮŽETE PŘIJÍT, KOUPIL JSEM NOVÉHO KŘEČKA,“ napsal jsem ženě.

Adélka nic nepoznala. Jen se divila, že ji Kája na přivítanou kousl.

„To nic, asi je unavený,“ uklidňovala ji manželka.

„Ten had musí z domu,“ umínila si má žena. Franta o tom nechtěl ani slyšet. „Já ho zajistím, ještě lépe, než předtím,“ sliboval.

„Třeba ho skutečně zajistí a Venda už neuteče,“ domlouval jsem manželce.

„Tak si pak koupí třeba krokodýla. Já chci z toho zvěřince!“

Muselo se něco stát. Venda by měl za chvíli na krku snad i náš rozvod. A tak jsme si vybrali krásný malý domeček, vzali si hypotéku a brzy se odstěhovali do svého. Na rozloučenou dostala naše Adélka od souseda dalšího křečka.

 

Z křečka se vyklubala paní křečková. Dostala sice jméno Ferda, nic jí to ale nezabránilo v tom, aby brzy s Kájou číslo dvě nepovila další potomky. A tak máme dnes deset křečků, dvě kočky, jednoho psa a želvu, kterou nám hodil někdo přes plot. Při obstarávání našeho malého zvěřince si někdy s povzdechem vzpomenu na jednoho opečovávaného hadího miláčka jménem Venda…