Vánoční punč

Byl prosinec. Lidičky kolem postihla ona vánoční horečka, která se neúnavně každý rok opakuje. Obchody  byly přeplněné,  ulice se hemžily nervózními lovci slev  a jejich úlovky byly vždy tvrdě vybojovány. Pokud  vás teplý kožíšek pro manželku nestál pár modřin, tak  jste to alespoň odnesl  pořádnou angínou, anebo opicí. Vánoční trhy jsou sice v prvé řadě místem nehorázného utrácení za spoustu zbytečností, které vůbec nepotřebujete, ale jejich symbolem byly a budou punče.

Odolat je téměř nemožné. Patří k předvánočnímu šílenství stejně, jako patří kapr na štědrovečerní stůl. A tak málo silné vůle mám i já.  Jejich jemně nasládlá vůně zotročila i mě. Vyrazila jsem, společně se svým dobrým kamarádem, do centra na takový menší punčový maratón. Jako i všichni ostatní jsme šli odhodláni vypít za večer  dva, maximálně tři punče. Ale ve víru alkoholu, který vás zahřeje po těle, jdou veškerá předsevzetí stranou. A měla jsem jeden velký úkol - vymyslet si pro sebe vánoční dárek. Ne, že bych nic nepotřebovala (viděli jste někdy příslušnici ženského pohlaví, která by měla všechno?),  ale chyběla mi inspirace. A hodlala jsem ji najít na dně třetího, ehmmm… šestého kelímku s punčem…

„Tak co je s tebou?“  Ptal se mě rozpustile kamarád,  vršící na sebe plastové kelímky jako pyramidu, zatímco já ucucávala teprve druhý teplý nápoj. Jeho chuť  mě spíše uspávala, než povzbuzovala k hovoru. Žaludek jsem měla jako na vodě, hlava se mi točila a reakcí na přihlouplé poznámky mého doprovodu byl křečovitý úsměv na mém bledém obličeji. „Něco na mě leze,“ vysoukala jsem ze sebe a k nemilému překvapení se odebrala k domovu. Zbytek večera jsem strávila střídavě v posteli a střídavě na toaletě. Zítra bude líp.

Ale nebylo. Vzbudila jsem se, nebo spíše automaticky vykráčela z domova a mé kroky vedly rovnou do nedaleké lékárny. Paní magistra si s milým úsměvem na rtech  trpělivě vyslechla výčet mých neduhů. Nevnímala jsem  nedočkavé pošlapávání a výhružné pokašlávání osob stojící v narůstající frontě za mnou. Poděkovala jsem, zaplatila a nesla si v taštičce nějaké krabičky. Nezaslechla jsem, co mi bylo nabaleno s sebou. Mám důvěru v důkladně vyškolený personál. Ale o to větší bylo moje překvapení, když jsem vylovila podlouhlou krabičku.

Lék na pálení žáhy, to bych ještě pochopila, ale těhotenský test? „Vlastně proč ne?“  Jsem pro každou legraci. Tři povinné čekací minuty byly pryč a ve chvíli, kdy pozitivní test letěl do koše - počkat - pozitivní? Viděla jsem dobře? Opravdu počet proužků na testovacím papírku znamená, že jsem těhotná? – V tu chvíli jakoby se zastavil čas. Nebylo pochyb, že by výrobce udělal tři vadné kousky, neboť všechny jsem povinně „označila“ a znovu se otestovala. Čekala jsem miminko.

V první chvíli malinko šok, ale hned na to se dostavil krásný, ničím nepopsatelný pocit. Ten nejhezčí vánoční dárek, jaký jsem si mohla přát, byl na světě. A k jeho vymýšlení ani nebylo potřeba zruinovat rodinný rozpočet punčovým omámením.  

Za devět měsíců se narodila holčička Valinka a přesně za čtyři roky, opět v prosinci, jsme zjistili, že bude mít sestřičku.  Už téměř čtyři měsíce se těšíme z druhé princezny - Beátky. A měli byste vidět, jak napjatě očekáváme každý rok v předvánoční čas, jestli se mi náhodou neudělá zle z Irského punče...