Jako malá jsem se vždy 5. prosince
moc těšila, až přijde ten hodný Mikuláš a anděl s krásnými křídly. Na čerty už jsem se
tolik netěšila. Vždycky jsme ustrašeně odříkali básničku, těšili
se, až odejdou, abychom se mohli potěšit tím, co nám Mikuláš
nadělil.
Sotva se setmělo, už jsme vykukovali s bratrem z okna a
pozorovali skupinky čertů, Mikulášů a andílků. Jo, to ještě chodila jedna
skupina za druhou! Sama už sedmým rokem navlékám oblek
chlupatého čertiska a chodím strašit zlobivé děti. Ale už se mi do toho
moc nechce.
A důvod? Ne, není to leností. Mým důvodem je strach.
Asi si řeknete, čeho se můžu bát? Bojím se snad ostatních čertů? Ne. Bojím se petard, co lidi po
čertech hází. Každým rokem si říkám, že už nepůjdu, to mi za
to přece nestojí. Celá naše banda je na tom podobně. Nakonec se
vždy navzájem přemluvíme a 5. prosince vyrážíme do ulic.
Vždycky si říkám, že je to rok od roku horší a horší. Lidí, co nepřemýšlí nad tím, že když hodí po někom petardu, že mu mohou ublížit, přibývá. Kolik
ještě nedávno bylo vidět skupinek a teď, když procházíme
večerním městem, sotva potkáme pár skupin od konkurence. Asi se
nemusíme přemlouvat jen my.
Letos po přemlouvání jsme se navzájem rozhodli, že znovu půjdeme. Tentokrát jsem na sebe nevzala oblek čerta, ale šla jsem za hodného anděla. Po našem městě jsme potkali jen dvě další skupiny. Lidem se moc převlékat nechce, když ví, že po nich ostatní budou házet petardy. Někdy si říkám, jestli vůbec za pár let nějaký Mikuláš chodit bude. Co když se všem nebude chtít z tohoto důvodu vylézat? Kde potom budou rodiče shánět čerty na svá zlobivá dítka?
Autor: Maicelinka