Máme kouličku

Před 12,5 lety se naše rodinka rozhodla, že si pořídíme kamaráda, chlupáčka. Jednohlasně byl návrh přijat. Rasa, tak to je jiná, každý měl úplně odlišnou představu. Manžel - krásnýho poslušnýho, syn - vše, na co se budou " balit " holky, dcerka - tož tam je to stále stejné, salašák, a já? Hlavně něco malého na mazlení.  Tak toto byla představa.

 Za nějaký čas, asi za týden, při koupi pilin pro našeho králíčka, se na nástěnce usmíval pejsánek, ten byl jak plyšáček. Hned bylo jasno, to je on. Doma zasedla rada, během 5 minut bylo vše schváleno, slíbeno, ano, budeme venčit, utírat loužičky, prostě vše, co by se mohlo naskytnout jako překážka ke koupi.

Rodinka jela taxíkem, leč auto nemáme. Jak říkával manžel, auto prdí,smrdí, troubí, do lesa nesmí. Je to nezmar, rád chodí všude pěšky. Takto prošel Indii a Maďarsko. O naší zemičce ani nemluvím. Jak vysvitne sluníčko, zašimrá ho do nosu a jde. Syn se potatil.

V chovné stanici byla ještě dvě klubíčka. Jeden - Jogurt (nevynechal jedinou příležitost tuto laskominu uzmout), druhý Piškot - je jasné proč, ten zase, jak uviděl či ucítil piškotek, byl jeho. Rodinka neměla nic, neb majitel nechtěl, aby něco přivezli. Už vím proč, jak se lidičky jen přiblížili na dvůr, Piškot usedl vedle manžela a už se nehnul, to Jogurt se jen podíval, kdo to otravuje. Bylo rozhodnuto, náš je Piškot.

Čekala jsem doma, jak vše dopadne, ale toto rozhodně ne. Bydlíme v druhém patře, tož zvonek, jako - mámo, jsme doma. Otevřu a čekám. Očekávala jsem malou kuličku, celou ustrašenou, rozklepanou. Přilítla neřízená střela, prošmejdila byt a pak si sedla vedle mě a čekala, až lidičky vyšlapou schody.

Při rychlém proletu porazil koš, shodil palmu, ale seděl, jako já nic. Opět velká debata, neb jméno Piškot nebylo zrovna to pravé. Nikdy jsem neviděla psa, co by se dokázal tak zkroutit. Já bych si asi polámala všechny kosti. Jméno bylo jasné Jogi = joga, neb takto je pružný leda jogín.

Byl nádherný, velikost kokršpaněla, packy mohutné, uši dlouhé, však každé jídlo se zachytilo na boltcích, oháňka dlouhá, paráda. Musím na jeho obranu říci: loužiček moc doma nedělal, byl velice učenlivý. Bobky chviličku. On si nás vybral, tak nás moc netrápil.
Bohužel schody se brzo podepsaly na jeho zdraví, nikdo nevěděl, že se musí nosit, majitel nás neupozornil, chytrá kniha taky ne. Dříve bydlel v baráčku s velkou zahradou. Dostal kýlu. Musel na operaci, chudáček náš malý. Malý - no, měla jsem ho ke kolenům.

Vše přetrpěl, i probuzení z narkózy, což bylo docela kruté, nemohl ani chodit či vydat hlásek. Uzdravil se rychle. To byl první měsíc v naší rodince. Druhý měsíc ho poštípal roj včel. Někomu ulítnul do parku zrovna na strom, co byl přivázán, když syn kontroloval krabici, kde se měl chytit jiný roj a on se domluvil, že vše pohlídá, lidičky upozorní, aby tam nikdo nechodil. Bál se, aby se našemu mazlíčkovi nic nestalo, proto ho přivázal ke stromu, o druhém roji nevěděl. Naštěstí pan zvěrolékař přijel domů, nasadil léky, píchnul včeličku a pejsánka našeho zachránil. Tady se ukázalo, jak moc mám já společného s naší kuličkou. Oba máme strach z jehly!!! Jak se říká, jaký pán, takový pes, v našem případě naprosto trefné. Ale i tady se oklepal a šel životem dál.

Při procházce parkem jsem se divila, co všechno můžete slyšet na adresu svého mazlíčka. Jeden si myslel, že je to kříženec kokra s čímsi, druhá zase čau čau, ale nejlepší byla malá holčička, ta prohlásila, že je to malý kůň. Pravda, už byl velikosti do půlky mých  stehen.  Pomalu se začal vybarvovat, rostla srst, packy se prodloužily, postoj krásný vzpřímený, jen jedno zůstalo - piškot. Naučil se povely, běhat vedle kola, ale i lákat holky na svoji krásu. Stal se mazlem všech. Bohužel brzo se projevila nemoc kloubů. Tak nechodil na dlouhé túry, což mu nevadilo, nejraději plaval. Nikdy kachny či ryby nelovil, ale vodu miloval, tedy stojací. Běda hadici na zalejvání či vana domácí. To pak všichni byli mokří, jen on suchý. Doma potopa.

Když jsem onemocněla, byl to on, kdo pomáhal sníst moji snídani, oběd či večeři. Ta jeho krásná očka. Hebký kožíšek.
Jak už jsem psala, byl celý já. I on onemocněl. Musel na operaci, bulky u zadečku. Naštěstí nezhoubné, ale to čekání na ortel. Strašný. Nekonečný.  Pak další operace, bulka u zadní pacinky. Naštěstí opět vše s dobrým koncem. Čas běží a on má potíže s chůzí, je dědeček. Špatně vidí, přestává slyšet, i balíček se salámkem už necítí. Má velké bolesti. Do schodů je vynášen, ale i ze schodů se musí nadnášet. Zhubnul neuvěřitelných 14 kg. Jí, to ano, ale špatně spí, pije málo. Většinou v parku sedíme hned na začátku, aby se neunavil chůzí. Je bělavý, místo mahagonový.

Po těžkém rozhodnutí je vyřčeno, necháme ho už jít. Je čas. Nic není tak těžkého, jako se rozloučit s mazlíčkem. Je uspán, stáří: 12,5 let. Moc nám schází, ale žádný není jako on. Hledáme, čekáme, jednou se najde. Čas běží.

Tak toto byl náš mazlíček Jogínek, Irský setr
        v srdíčku Tě máme stále, i Tvoje hračky, známky, obojek, co kdyby..., já vím, jsi v nebíčku se zvířátky.