Bestsellerový román Chlapec, který viděl ve tmě

Cena: 319 Kč

Jēkabs je kluk, který se narodil v netradiční rodině. Ale přece chce být jako všichni ostatní – jezdit kolem domu na kole, pařit na Game Boyi, starat se o koťátko, nosit stylovou bundu, koupat se v jezeře a posílat Lieně zamilované esemesky.

Moji rodiče jsou slepí. To není nic výjimečného. Prostě to tak je. A bylo to tak vždycky. Kdo ví, možná mě někdo u obrovské vstupní brány do tohoto světa upozornil na drobným písmem napsaný smluvní bod č. X, ale to není důležité. Důležité je, že jsem díky nim byl výjimečný já. Já! Výjimečný! Výjimečný, protože jsem viděl ve tmě.

Ukázka z knihy 

Chlapec, který viděl ve tmě:

Můj život začal na ubytovně. Nevím, kolik z vás má nějakou zkušenost s ubytovnami, ale abychom si rozuměli, mám na mysli ty z konce osmdesátých a počátku devadesátých let, ve nichž žily mladé rodiny. Byty na ubytovnách přidělované mladým odborníkům. Ty, kde byl jeden pokoj, záchod a kuchyňská linka, zatímco sprchy ve sklepě byly pro celou budovu společné. Přesně z dob sprchování ve sklepě mě s vůní mokrého betonu a navlhlými dřevěnými latěmi na dlažbě pojí zvláštní vztah. 

Dřevěné latě by sice měly teoreticky méně klouzat, zato se o ně dá snadno ukopnout palec. Stejně je zajímavé, že si z toho všeho pamatuji jen to, jak jsem chodil dolů do sklepa, ale už si nevybavuji, jak jsem vystoupal zpět do druhého patra. Vybavuji si jen to, jak jsem pevně zabalený do ručníku, v polospánku omámený párou ze sprchy a nos tisknu k mámině nebo tátově krku.
U vchodu do našeho domu mezi šeříkovými keři byla lavička, na které nehledě na roční dobu vždy někdo seděl. Jakpak by taky ne! Nemá smysl být zavřený mezi čtyřmi stěnami, každý si přece chce s někým popovídat nebo se alespoň zaposlouchat do světa kolem sebe. Být jeho součástí. To oni dělají – lidé ze tmy.

Léto mám dodnes spojené s vůní čerstvě vypraného prádla, protože vedle ubytoven stály vešalky, úplně zbytečné dřevěné konstrukce, na kterých se pravidelně třepotala bílá povlečení, peřiny a noční košile sousedů. Jiné kousky oblečení si na nich nevybavuji. Ta paměť funguje tak podivně. Nebo jsem se možná do řad vešalek s oblečením ponořil jen tehdy, když na nich visela prostěradla a noční košile. Ale i další kusy oblečení se přece musely prát… 

Tedy alespoň u nás to tak bylo! Postupem času se na vešalky oblečení věšelo čím dál méně, protože často docházelo ke krádežím. Pak se z nich stalo místo, kde se zdržovala mládež, která se věnovala kouření a pití alkoholu, a docela úspěšně prostor kolem nich dokázala využívat i k líbání. Teď už vešalky neexistují. Už dávno ne! A ubytovny už nejsou ubytovny. A já žiju v jiném městě a je mi 32 let. Ale stejně kdykoliv přijedu do Cēsisu a projdu kolem dvora se šeříky a lavičkou, cítím se tu jako doma, protože právě na tom místě začal můj život.

„No tak, zastav!“
„Co je?!“
„Neslyším Jēkabse!“
„Jēkabsi? Drahoušku!“
„To kolo byl fakt blbej nápad!“
„Přestaň plácat nesmysly!“
„Ale vždyť tam je silnice! Jēkabsi!“
„Jēkabsi?!“
„Jēkabsi, proboha zastav!“

Vůbec nevím, jak jsem to přežil, jak jsme to my všichni přežili! Bez přilby a gumového povrchu na dětských hřištích. Ale jsem tu. Tenkrát jsem nasedl na své, řečeno dnešním moderním jazykem, odrážedlo (což bylo ve skutečnosti obyčejné černé plastové kolo) a vydal se Valde­mārsovou ulicí směrem k ulici Piebalžské. Vítr mi šlehal do tváří, kolem mě se míhal svět, byl jsem úplně svobodný, mohl jsem dělat cokoli, jen mě nechte…

„Jēkabsi!!!“ Hlas za mnou zněl tak zoufale, že jsem si víc než cokoli jiného přál, aby se moje kolo proměnilo v letadlo a vyletělo do nebe jako raketa…! Ale radši jsem zabrzdil nohama o asfalt a zastavil. Moji rodiče jsou totiž slepí.

To není nic výjimečného. Prostě to tak je. A bylo to tak vždycky. Kdo ví, možná mě někdo u obrovské vstupní brány do tohoto světa upozornil na drobným písmem napsaný smluvní bod č. X, ale to není důležité. Důležité je, že jsem díky nim byl výjimečný já. Já! Výjimečný! Výjimečný, protože jsem viděl ve tmě.

O autorce knihy Chlapec, který viděl ve tmě:

Rasa Bugavičute-Pēce je lotyšská dramatička a spisovatelka. V roce 2011 absolvovala bakalářský program dramaturgie divadla, filmu a televize na Lotyšské akademii kultury. V roce 2013 získala magisterský titul v oboru kulturní management a tvůrčí psaní.

Její hry jsou uváděny ve významných lotyšských státních i nezávislých divadlech, stejně jako v zahraničí – v Litvě, Estonsku, Rusku a Izraeli. Píše také scénáře pro filmy, televizní seriály, rozhlasové inscenace a koncerty. Rasa se zúčastňuje řady místních i mezinárodních dramaturgických workshopů a některé z nich sama organizuje.

Ve své práci se často dotýká citlivých společenských témat a hledá způsoby, jak je přiblížit široké veřejnosti. Román Chlapec, který viděl ve tmě je jedním z nejvýraznějších děl moderní lotyšské literatury.