Naše retro zahrádka

S manželem jsme se rozhodli koupit si zahrádku. Procházeli jsme různé inzeráty, až jsme našli vhodný pozemek blízko našeho bydliště. Domluvili jsme se s majitelem na dni, kdy přijdeme na prohlídku pozemku.

„Aby tam byla chatička,“ připomínala jsem manželovi.

„A aby tam byl zdroj vody,“ připojoval se manžel.

„Budeme pěstovat mrkev, salát, papriky, rajčátka, brambory…“, vyjmenovávala jsem.

„A budeme grilovat, scházet se s přáteli a chovat psa,“ snil manžel.

„Psa ne, to je závazek,“ protestovala jsem.

„Dobře, psa ne, ale grilování nezruším,“ naoko se zlobil manžel, když jsme přišli k brance u námi vybrané zahrádky.

Pan Malina, robustní muž s postavou řezníka, už na nás čekal. „Tak pojďte dál,“ hlaholil nahlas. „Tady se vám bude líbit.“

Vstoupili jsme a já užasla nad něčím, co bylo zahradní chatkou. Mělo to sice děravou střechu, taky tomu chyběly dveře, místo nich visel v průchodu jen korálkový závěs. „Takový jsme měli, když jsem byla malá, v kuchyni.“ Zasnila jsem se. Je to už pořádný kus života a ten závěs z pestrých korálků mi období dětství připomněl. Do zahrádky jsem se hned zamilovala. No, zahrádky. Byla tam jen ta atrapa chatky a kolem zaplevelený pozemek.

„A voda tu je?“ vzpomněl si manžel.

„Vidíte támhle ten poklop? To je studna,“ řekl pan Malina a ukázal na poklop uprostřed pozemku.

„Tak to je hlavní,“ mnul si ruce manžel. A já ho pomalu viděla, jak nosí konve a zalévá mé saláty, mrkvičku, brambory a další zeleninku, které si tu vypěstujeme. Dohodli jsme se s panem Malinou na ceně a zahrádka byla naše.

Až když jsme přijeli s nářadím, pracovním oblečením, nějakým tím materiálem a vervou do práce, zjistili jsme, že díra pod poklopem uprostřed pozemku je jen suchou propastí.

„Tak tady voda snad nikdy nebyla,“ prohlásil manžel zoufale.

Přesto jsme si udělali na pozemku záhonky, na které jsme zasadili první zeleninu. Spravili jsme střechu chajdy a manžel přes mé protesty sundal korálkový závěs, místo kterého namontoval dveře na zámek.

„Tak, teď se nám tu nic neztratí,“ mnul si ruce a já závěs z korálků umístila do vnitřní chodby.

Přece takový poklad plný vzpomínek nevyhodím?

Když začaly klíčit a růst první sazeničky, radovala jsem se předčasně. Na pozemek napochodovaly zástupy housenek, šneků a slimáků a silou vojenského tažení sežraly vše, co jsme tak opatrovali, zalévali z domu dovezenou vodou, pleli a po kolenou ošetřovali.

„Jejda, česnek zůstal!“ radoval se manžel.

Já byla smutná pro sežraný salát a další výpěstky. Tak alespoň ten domácí česnek…

Jednou jsme přijeli na zahrádku, a už tam nebyl ani ten česnek. Nepodlehl ale tisícihlavému šiku „našich“ housenek. Česnek nám ukradli zloději. Zbyly nám po nich jen otisky bot na záhonku a slzy pro pláč.

Když nastalo léto, manžel si přivezl na zahrádku zásobu piva. Kam s ním? Nadzvedl poklop naší slavné studny a piva umístil pod něj. Byla tam tma, stín a příjemný chládeček. Za pár hodinek, když zřídil místo na grilování, si už pochutnával na krásně vychlazeném pivě. I já si dala pár loků a těšila se pohledem na motýly, kteří létali kolem nás. Byly to naše housenky, které se živily naší zeleninou. Když jsem viděla tu nádheru motýlích křídel, odpustila jsem jim jejich devastační činnost. Byla to krása, být na své zahrádce, pít pivo vychlazené pod poklopem a dívat se na pestrobarevné motýly. V hypermarketu jsme koupili levnou houpačku a na zahrádku jezdíme moc rádi. Co na tom, že nám na ní nic neroste? Sedneme si s přáteli, ugrilujeme si maso, vypijeme vychlazené nápoje z naší tajné „lednice“ a vždy, když jdu do chatičky, vítá mě pestrobarevný závěs z korálků, jaký znám z dětských let.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10