Cesta po poloostrově, který dodnes dýchá mystikou, za nevyzpytatelnou silou přílivu, větrem ošlehanými strážci majáků a na místo, které pro naše předky představovalo jeden z konců světa (2000). Scénář a režie J. Sebechlebský
Až do konce 15. století lidé věřili, že tento výběžek francouzské pevniny představuje konec světa. Kamenitá krajina, strmé útesy a kromě běsnícího Atlantiku už vůbec nic. Snad i toto drsné prostředí způsobilo, že zdejší lidé, jejichž jazyk se nejvíc podobá velštině, se vůbec necítí být Francouzi, ale Bretonci.

Nic není pro Bretaň typičtější než osamělé majáky, které dodnes ukazují námořníkům cestu k Lamanšskému průlivu.
Krajinu většinou zahalenou mlžným oparem charakterizují i středověké kláštery a tajuplné kamenné mohyly považované za nejstarší stavby zbudované lidskýma rukama.
Místní obyvatelé však jako by s krajinou, která jim byla předurčena, zcela nesrůstali. Důkazem jejich spontánního veselí a tance v krvi jsou například oslavy sklizně či sousedské festivaly typické pro malé vesničky.