Eva Hudečková - Tajemství pražského šotka

Po dvaceti letech od napsání se nyní ke čtenářům dostává druhé vydání šesté knihy Evy Hudečkové (75) nazvané Tajemství pražského šotka. Jak kniha vznikala i na čem bývalá herečka a už řadu let úspěšná spisovatelka pracuje dnes prozradila v následujícím rozhovoru.

Evo, po dvaceti letech od napsání vám právě vychází druhé vydání knihy Tajemství pražského šotka. Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste knihu psala? Co vás tenkrát při jejím psaní inspirovalo?

Vzpomenete si, jak dlouho jste knihu psala?
Asi sedm let. Nová doba přinášela stále nové impulzy, sžívala jsem se s ní, fandila, přehodnocovala, zavrhovala i obhajovala. Kniha je živý organismus. Když funguje, upoutá čtenáře v různých časech a érách.

Píšete lehce, nebo musíte každou stránku takzvaně »vysedět«?                       
Píšu poctivě, koncentrovaně, potřebuji ticho a nerušený čas. Nic nechci uspěchat, podlehnout momentálnímu dojmu. Nespoléhám na chvilkové okouzlení, může být mámivé. Nenechám text na pokoji, dokud nejsem přesvědčena, že jsem mu vtiskla definitivní podobu, podle mých nejlepších představ, vědomí a svědomí.

Podle jakého klíče si vybíráte témata, o kterých budete psát, protože často to jsou mysteriózní příběhy?                                                                                         
Nejsem materialistka, věřím v sílu ducha, mnohokrát jsem se přesvědčila, že život není jen o jídle, penězích a zábavě, je plný skrytých tajemství, podnětů a inspirací, které nás formují. Albert Einstein považoval za svůj největší objev, že »nejmocnější energií vesmíru je láska«. Je nezpochybnitelná a nenahraditelná. Nedá se vyprosit, vydupat, vysnít, vymyslet, vygooglovat, vylhat, vyhrát v loterii, vylobovat, ani vykšeftovat. Je nadpozemská, má své vesmírné zákonitosti. Ubližujeme si, když žijeme přízemní životy. Staráme se o své tělesné požitky a zanedbáváme duši, jako by snad ani nebyla… Je neviditelná, ale jen ona všechno vidí… 

Na čem pracujete v současnosti?
Na knize vzpomínek. Už několik měsíců jsem až po uši zavalená prožitky mého »udatného« života, nevycházím z údivu, co nastane, když člověk dá svému mozku impulz, aby otevřel dávno uzamčené komnaty. Jsem propojena s mými blízkými a naslouchám jejich dávným vzkazům, vidím černé na bílém příběhy, jež se musely stát, abych si uvědomila, jakou cestou mám jít a kdo vlastně jsem. Poutnice, která prošla svou anabází, růžovým sadem, kalvárií i osvícením. Stále jsem na cestě.

Kdy se na knížku vašich vzpomínek můžeme těšit?
Nerada prozrazuji, co je ve hvězdách, ale některé jsou velmi blízko, skoro na spadnutí… Rozhodně nelením a velkou část už jsem napsala, ale stále mi moje paměť přináší dárkový koš, plný tajuplných vzpomínek. Jen, co ho vysypu, ráda se o ně podělím se svými vnímavými čtenáři.