Koláže Miroslava Horníčka

Galerie Smečky v roce 2018 připomněla sté výročí narození herce, výtvarníka, moderátora a spisovatele Miroslava Horníčka (1918–2003) výstavou jeho koláží. Výstava s názvem Miroslav Horníček - koláže nabídla stovku koláží, které vytvořil sám Horníček. Výstava byla dokladem umělcova osobitého humoru, smyslu pro improvizaci i soukromé hry, v níž si s potěšením a ironií sobě vlastní ověřoval některé souvislosti.

Cílem kurátora Milana Svobody bylo představit osobnost Miroslava Horníčka v plné tvůrčí šíři, proto se výstava neomezila pouze na koláže. Na výstavě byla např. vystavena bronzová busta M. Horníčka, oblíbené křeslo, klobouk ze hry Dva muži v šachu z roku 1996, kolekce plakátů z divadelních představení, alba, knihy, fotoaparáty, a řada dalších osobních věcí. Fotografie a dokumentární filmy návštěvníkům umožnily nakouknout do Horníčkova bytu. Expozice obsahovala i knihy s věnováním od Jana Wericha a dopis od Jiřího Suchého.

Milan Svoboda řekl: „Z mého pohledu Miroslav Horníček nebyl jen herec, byl to spisovatel, fotograf, dramatik, psal i režíroval a od roku 1970 začal lepit koláže. Myslím si, že měl chuť být výtvarným umělcem, ale myslel si, že na to nemá. Dnešní výstava ukazuje, že na to zcela určitě měl.“ „Pro mě je zajímavé to, že se na konci života vrátil k tomu, jak koláže dělal úplně na začátku.“

Horníček vytvářel koláže na své chalupě, kde měl k tomu klid a veškeré podmínky, kde ho nic nerozptylovalo a mohl se plně soustředit. Shromažďoval motivy, které ho zaujaly třeba v časopisech a schovával je tak dlouho, dokud ho nenapadlo, jak je vzájemně propojit. Jeho citát o vztahu k tvorbě koláží vypovídá mnohé: „Dělám-li koláž, zapomenu i na oběd.“

Miroslav Horníček ve svých kolážích střídal různé výtvarné techniky. Jeho kolážím dominují reprodukce perokreseb a fotografie soch či architektonických skvostů. Jeho koláže jsou drobné obrázky zachycující široké spektrum námětů ze života, často na jednom obraze spojuje věci, které spolu vlastně vůbec nesouvisí. Koláže Miroslava Horníčka mají překvapivé pointy. Pokaždé měl jasnou představu, co chce říci.

Dívka s perlou od Jana Vermeera. Obraz je ústředním tématem povídky Případ s Vermeerem ze sbírky Dobře utajené housle. V ní Miroslav Horníček popisuje svůj vztah k obrazu, v závěru pak šprým svého přítele Jiřího Šlitra, jenž v jeho nepřítomnosti v součinnosti s Horníčkovou ženou nahradil na čestném místě Horníčkova bytu pověšený obraz věrnou kopií, na níž však místo tváře dívky byl vyveden Horníčkův portrét.

Miroslav Horníček, Koláže a hry. Tento soubor měl být vydán k 70. narozeninám Miroslava Horníčka na podzim 1988, ale byl vydán až v roce 1990, kdy Horníček ke kolážím dodal průvodní texty a přidal další nové koláže. Na záložce pak o své tvorbě uvedl: „Vážení, dovolte, abych ke kolážím a hrám zde reprodukovaným dodal několik slov jako vysvětlení a omluvu. Byla by chyba považovat je za pokusy výtvarné, či lépe - za výtvarné práce. Jsou to hry… “

I tam, kde nepracuji nůžkami a lepidlem, ale akvarelem nebo dokonce olejem, to není snaha něco zobrazit, ale všimnout si, co se děje s barvami, když do nich lijeme ředidlo nebo alpu na nohy.

Od mládí mám v sobě cosi jako výtvarný komplex a na bystré otázky novinářů, kteří se třeba ptají, čím bych chtěl být, kdybych nebyl hercem, odpovídám, že malířem, ale není mi dáno. Když jsem ve zralém věku pochopil, že výtvarno je mi uzavřeno, začal jsem s kolážemi. Znal jsem je odjinud, především z díla Maxe Ernsta a jiných surrealistů, a tak jsem – ozbrojen nůžkami a ohrožován lepidlem – začal.

Koláž je snová kombinace dvou nebo více prvků, které by se jinak nesešly. V základech surrealismu byla vyslovena věta: „Krása je nahodilé setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole.“ N a h o d i l é . Ale neslyšel jsem, že by k takovému setkání na takovém stole došlo. Nelze tedy spoléhat na náhodu a stříhat. Vystřižené pak k sobě lepit. Jestli je něco podivuhodné na této činnosti, je to fakt, že jsem se dosud nebodl nůžkami a nepřilepil ke stolu. Jsem totiž manuálně naprosto neschopný a lepím-li novou koláž, odchází moje žena z chalupy. Nesnáší v takové chvíli mé obhroublé výkřiky.

Lepím většinou na chalupě (v Praze je příliš mnoho jiných činností) a tam mám v patře velkou místnost s dlouhým stolem.

Předkládám tedy tyto své hry – aniž bych si dělal nárok na nějaké výtvarné hodnocení. Ale když si lidé ukazují výsledky svých činností, proč by si neměli navzájem ukázat taky způsoby svých her?“

Miroslav Horníček, Humor a koláže. Výběr koláží v knižní podobě vyšel v roce 1995. Většina koláží je doprovázená krátkým vysvětlujícím komentářem nebo mikropříběhem, často humorném, osvětlující vznik nebo přímo děj jednotlivých koláží.

Dobře utajené koláže byl název poslední výstavy v Praze roku 2002 za života Miroslava Horníčka.

HankaHH - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete