Hrajte s námi SUDOKU online !
Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
8 rad, než se rozhodnete vyběhnout
Pampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Petřin životní příběh je tak trochu příběhem amerického snu v českých poměrech: jak obyčejná holka z Krnova dokázala vlastní pílí a nasazením vybudovat z šicí dílny v obýváku během několika let firmu s milionovými zisky. Ještě před pár lety čelila domácímu násilí a se svými čtyřmi dětmi žila na hranici životního minima, dnes stojí po boku milionářů, kteří si mohou dovolit nemalými penězi pomoci potřebným. „Díky projektu Milionář mezi námi jsem se vnitřně smířila s vlastní situací a uzavřela jednu z kapitol svého života. Ano, byla jsem na tom špatně, ale je to pryč. Beru to jako ukončení starého života a uvědomění, že žiji jiný život, který ale není lehčí než dříve,“ přiznává Plemlová.
Před necelými šesti lety prožila nejhorší období svého života. „Tehdy muž vážně onemocněl a jeho nemoc se projevovala výraznou agresí. Než se ukázalo, že je to nemoc, nevěděla jsem, jestli se nám jen rozpadá manželství se škaredými zážitky okolo, nebo je to něco vážnějšího. V jednu chvíli skončil na jednotce intenzivní péče a my jsme přišli o všechno, co jsme doma měli, nejen o tátu, ale i o příjmy a skoro i o bydlení. Měla jsem mateřskou ve výši sedmi tisíc korun, ale splátka bytu byla podstatně vyšší,“ vzpomíná Plemlová.„Protože bylo na mně a na dětech prokázáno násilí, chodila nás kontrolovat sociální pracovnice, jejímž jediným zájmem ale bylo, jestli se dokážu postarat o svoje děti, nebo jestli mi je odeberou. Když jsem věděla, že má přijít na kontrolu, poprosila jsem sousedy, aby mi půjčili něco do ledničky, aby byla plná. Nebylo to nejlehčí období, ale neměla jsem čas přemýšlet, jestli takhle chci nebo nechci žít. Věděla jsem, že musím vydělat peníze, abych mohla naplnit ledničku bez pomoci sousedů,“ vypráví Plemlová. A tak začala šít.
„Textilní průmysl je z obýváku proveditelný. Učila jsem se šít už jako malá holčička. A tak jsem později šila doma a své výrobky prodávala na internetu. Začala jsem si hledat k podnikání ještě práci. Jenže s tříměsíčním a rok a půl starým dítětem vás nikdo nezaměstná. Bylo mi jasné, že buď budu podnikat naplno, nebo umřeme hlady. Neměla jsem nic, už nemohlo být hůř. Nic jsem neriskovala. Začít podnikat proto bylo velmi snadné,“ šokuje Plemlová.
Projekt Milionář mezi námi přivedl Petru Plemlovou do nábytkové banky, k tělesně postiženým, ale i do azylového domu. „Kdybych se před pár lety nepostavila na vlastní nohy, bylo by to místo, kde bych dnes žila,“ uvažuje Plemlová. Natáčení reality show pro ni bylo bolestivé i fyzicky. „Aniž bych to tušila, odjela jsem s ošklivým zánětem ledvin. Takže ačkoli běžně v práci nosím padesátikilové role a v podpatcích vyběhnu čtvrté patro, v nábytkové bance jsem nemohla unést ani malou skříňku a měla jsem pocit, že to natáčení nepřežiju. Zvažovala jsem, že účast zruším, ale bylo mi to hloupé. Moje slovo by mělo platit, a tak jsem se kousla,“ prozradila Plemlová s tím, že na natáčení skutečně jen tak nezapomene. Co prožila? A jak se vyrovnala s bolestí? Sledujte v pátek 22. ledna ve 20.15 na Primě.
Rozhovor s Petrou Plemlovou:
Založila a řídí prosperující textilní firmu UNUO. Ta vyrábí a prodává dětské oblečení i látkové zboží pro děti a maminky. Firma se rychle rozvíjí a obstojí i v celosvětové konkurenci. Petra Plemlová získala řadu podnikatelských ocenění a její příběh je tak trochu příběhem amerického snu v českých poměrech: jak obyčejná holka z Krnova dokázala vlastní pílí a nasazením vybudovat z šicí dílny v obýváku během několika let firmu s milionovými zisky. Na týden změní svůj život, opustí práci i rodinu a vydá se do Liberce. Bude pracovat jako dobrovolník a hledat, komu by mohla pomoci. Bude si muset vystačit s částkou odpovídající životnímu minimu, potká skvělé lidi, kteří pomáhají ostatním, i ty, co pomoc potřebují. Zapojí se do činnosti Nábytkové banky, bude pomáhat v azylovém domě i tělesně postiženým. Na konci své mise rozdá statisíce korun.
Vzpomínáte si na tu chvíli, kdy vám byla nabídnuta účast v tomto projektu?
Vzpomínám. Jela jsem zrovna do Liberce podívat se na jednu textilku, kterou jsem chtěla koupit. Když jsem se rozhodovala, nevěděla jsem, jak se bude pořad jmenovat. Zaskočilo mě to, protože já se necítím jako milionářka. Podnikat jsem začala teprve před pěti lety a do té doby jsem sama žila na hranici životního minima. Pak jsem ale zhodnotila, že důležitější než název jsou cíle tohoto projektu, a sice zviditelnit neziskové organizace, bez kterých by se řada lidí neobešla. A chtěla jsem poukázat na to, jak končí matky, které zůstanou samy bez ničeho, bez bydlení. Protože jsem to sama zažila.
Věděla jste, kam vás projekt zavane?
Netušila jsem, kam jedu, ale cítila jsem, že projekt půjde mojí životní cestou. Asi dva dny předtím jsem nespala a přemýšlela, jestli to byl dobrý nápad a jestli ten zásah do osobního soukromí bylo to nejlepší pro mě a moje děti. Můj syn byl v té době i ve škole šikanovaný, ale pak jsem si řekla, že jestli to pomůže jedné jediné ženské, aby změnila svůj nespokojený život, tak to za to stojí.
Co jste díky projektu Milionář mezi námi prožila?
Pomáhala jsem v Nábytkové bance, která dává věcem druhý život. Je škoda vyhazovat věci, které mohou ještě někomu posloužit. Bohužel jsem nemohla pomoct tak, jak bych si představovala. Na natáčení jsem, aniž bych to tušila, odjela s ošklivým zánětem ledvin. Takže ačkoli běžně v práci nosím padesátikilové role a v podpatcích vyběhnu čtvrté patro, tam jsem nemohla unést ani malou skříňku a měla jsem pocit, že to natáčení nepřežiju. Zvažovala jsem, že účast zruším, ale bylo mi to hloupé. Moje slovo by mělo platit, a tak jsem se kousla. Ale přiznávám, že byly chvilky, kdy jsem se rozbrečela bolestí.
Jaké prostředí na vás zapůsobilo nejsilněji?
Obrovský obdiv mám k handicapovaným klukům z organizace Muži a ženy, o.p.s. Jsou neskuteční, každý den se perou s otázkou, jak se postarat sami o sebe, když si nemohou sami dojít ani na záchod, sami se najíst. Z dávek si musí zaplatit všechno, i to, že jim někdo ráno vyčistí zuby. A přitom zůstávají optimističtí. Poznala jsem se s paní Hanou, která se o ně stará, přitom má sama poškozený zrak a handicapovanou dceru. Paní Hana se snaží dělat vše, jak nejlíp může, a pomoct ostatním. Proto je tak šťastná a spokojená. Když děláte něco dobrého, energie se vrací.
A jak vám bylo během natáčení v azylovém domě?
V azylovém domě Máří Magdalény v Liberci jsou často ženy, které mají i fyzické nebo psychické handicapy, které jim neumožňují být mámami na plný úvazek a potřebují pomoc. Pak jsou tam ženy ze sociálně patologického prostředí, týrané ženy. Jsou tu určité typy žen, které nepotřebují ani tak peníze, ale vedení. Ženu jako já stačí pohladit a popostrčit, některým to ale nestačí. Často samy vyrostly ve stacionářích, nemají nikoho, kdo by jim ukázal, jak pracovat s rozpočtem a že existuje i něco jiného, než co vidí v reklamě. Ženám, které zůstanou bez domova, jsou často děti odebírány, ale mateřský pud je velmi silný, a tak se snaží o další dítě a jejich život končí v kruhu. Proto jsou stacionáře tak důležité, dětem je obvykle nejlépe s maminkou. Kdybych se před pár lety nepostavila na vlastní nohy, bylo by to místo, kde bych dnes žila.
Jak jste se v téhle situaci ocitla?
Před necelými šesti lety můj muž vážně onemocněl a jeho nemoc se projevovala výraznou agresí. Než se ukázalo, že je to nemoc, nevěděla jsem, jestli se nám jen rozpadá manželství se škaredými zážitky okolo, nebo je to něco vážnějšího. V jednu chvíli skončil na jednotce intenzivní péče a my jsme přišli o všechno, co jsme doma měli, nejen o tátu, ale i o příjmy a skoro i o bydlení. Měla jsem mateřskou ve výši sedmi tisíc korun, ale splátka bytu byla podstatně vyšší.
Jak jste to se čtyřmi dětmi zvládala?
Protože bylo na mně a na dětech prokázáno násilí, chodila nás kontrolovat sociální pracovnice, jejímž jediným zájmem ale bylo, jestli se dokážu postarat o svoje děti, nebo jestli mi je odeberou. V tom bytě jsem podnikala, a proto jsme všichni žili v malé ložničce družstevního bytu. Když jsem věděla, že má přijít na kontrolu, poprosila jsem sousedy, aby mi půjčili něco do ledničky, aby byla plná. Nebylo to nejlehčí období, ale neměla jsem čas přemýšlet, jestli takhle chci nebo nechci žít. Věděla jsem, že musím vydělat peníze, abych mohla naplnit ledničku bez pomoci sousedů.
Jak se vám podařilo odrazit se ode dna?
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se nenarodila na růžovém obláčku. Pocházím z rozvedené rodiny, maminka se o mě a mé dva sourozence také starala sama. Zažila jsem, že jsme týden před její výplatou neměli ani korunu. Věděla jsem, že se musíme postarat a že ať se děje, co se děje, vždycky to nějak zvládnu.
Profesí jste učitelka v mateřské školce, to nemá k podnikání moc blízko…
Seděla jsem v obýváku a říkala si, v čem bych mohla podnikat. Textilní průmysl je z obýváku proveditelný. Učila jsem se šít už jako malá holčička. A tak jsem později šila doma a své výrobky prodávala na internetu. Začala jsem si hledat k podnikání ještě práci. Jenže s tříměsíčním a rok a půl starým dítětem vás nikdo nezaměstná. Bylo mi jasné, že buď budu podnikat naplno, nebo umřeme hlady. Neměla jsem nic, už nemohlo být hůř. Nic jsem neriskovala. Začít podnikat proto bylo velmi snadné.
Ale než se podnikání rozjede, to přece nějakou dobu trvá…
Čekala bych, že to bude trvat roky a že se zadlužím, ale osvědčilo se mi, že když to člověk dělá s láskou a zaujetím, funguje to. Pracovala jsem i šestnáct hodin denně a prakticky nespala.
A dneska jste milionářka, i když toto označení nemáte ráda.
Milionářem je každý, kdo vlastní byt. Beru si běžnou mzdu jako všichni zaměstnanci ve firmě, v začátcích firmy dokonce nižší a až poslední v řadě. Firma má sice hodnotu několika desítek milionů korun, ale to je teoretická hodnota, dokud ji neprodám, nemám je. Ale žiji milionový život jenom tím, že dělám, co mě baví a naplňuje. Našla jsem si partnera, jsme spolu rok, a je to ještě větší workoholik než já, takže si vyhovujeme, a navíc má rád mé děti, to je veliké štěstí.
Neziskovým organizacím jste věnovala nemalé peníze, co dal projekt vám?
Asi jsem nezažila nic, co bych v životě ještě neviděla. I s těmi 550 korunami na týden jsem hezky vystačila, a ještě mi nějaké peníze zbyly. Ale díky tomuhle projektu jsem se vnitřně smířila s vlastní situací a uzavřela jednu z kapitol svého života. Ano, byla jsem na tom špatně, ale je to pryč. Beru to jako ukončení starého života a uvědomění, že žiji jiný život, který ale není lehčí než dříve. Dříve jsem měla zodpovědnost jen za sebe a za své děti, teď mám zodpovědnost za 50 dalších ženských a povinnost vůči státu.
Jak ten týden bez vás vlastně zvládly vaše čtyři děti?
Nejstarší dceři je sedmnáct, mladší děti byly s chůvou. Byly rády, že mají na chvíli od maminky klid. Jsem na ně docela přísná. Nejvíce mi bylo líto, že celá akce probíhala v době, kdy byla moje nejmladší dcerka první týden v první třídě, prakticky jsem ji tam jen první den vyprovodila. Ale je to šikulka a zvládla to na jedničku.
Šla byste do tohoto projektu znovu?
Rozhodně ano, jen bez zánětu ledvin, prosím.
