Naháčci

Cena: 312 Kč

Dvě malé děti pobíhají po kuchyni a každou chvíli se za dveřmi zjeví soused, který si bude stěžovat na hluk. A vy přitom nemyslíte na nic jiného než na spánek. Po diskutované novele Poslední léto přichází spisovatelka Dorota Ambrožová se zneklidňujícím záznamem období, kdy trpěla insomnií. 

V textu s názvem Naháčci, který balancuje na pomezí nekompromisní autofikce a něžné eseje, popisuje mateřskou zkušenost, rodinné tradice a očekávání zakořeněné ve víře i pozici ženy, která se hned po škole stala matkou. Text původně vznikl pro podcast Radia Wave, posléze byl rozpracován do knihy. Graficky ji upravila Nikola Janíčková a ilustroval Jindřich Janíček.

Slovy autorky knihy Naháčci:

Dá se vůbec o mateřství psát bez glorifikace nebo kverulantství? Dá se vystoupit z této polarity? A bylo by to k něčemu? Psát o dlouhých průměrných dnech a průměrných prožitcích? Neskládá se průměr náhodou z pečlivě balancovaných radostí a strastí?

 Když budu mluvit o hluboké něze a pokoji při pohledu na mé spící děti nebo o nepopsatelné radosti, kterou mi přináší pozorování jejich růstu v tom nejkom-plexnějším smyslu slova – vykreslím obraz svého mateřství. Když budu mluvit o negativních proměnách svého těla, o ustavičné, vyčerpávající rutině, která ze mě ždímá všechno dobré a nechává vystoupit ty nejhorší podoby mě samé – také stvořím obraz svého mateřství. Je výrok pravdivý, pokud je neúplný? Mezi oslavnou a zoufa¬lou pozicí mateřství teče divoká řeka. Stála jsem na obou březích a nemám pocit, že bych si jeden nebo druhý vědomě vybrala. Protože mateřství je partnerství, byť asy¬metrické. Na kterou stranu se postavím, určovaly především moje děti...

Ukázky z knihy Naháčci:

Mí dva andílci běhají okolo umakartového jádra typu B10. I jeho čtyřicet let staré plochy se dnes budu snažit vydrh¬nout, abych v našem jinak chaotickém bytě navodila alespoň trošku slavnostní náladu. Na ten úklid se těším, přestože je to činnost, která mě permanentně stresuje a vyčerpává poslední tři roky. Činnost, se kterou jsem neměla žádný zvláštní vztah ani problém, dokud jsem na svět nepřivedla děti. Od té doby se čistota naší domácnosti pohybuje na sinusoidě, jejíž pohyb mi svou permanencí, nekonečností a vtíravostí způsobuje občasné záchvaty vzteku, při kterých se snažím trefit svého muže pohorkou.

Od dnešního dne mám několik očekávání, která ve mně vyvolávají uspokojení. Zaprvé, zvednu křivku čistoty na pár hodin do nejvyššího bodu sinusoidy. Dostanu ji tam sama, nikdo mě u toho nebude tahat za ruce ani za nohy a nebude se snažit moje úsilí překazit. Budu ji držet 
nad hlavou jako vzpěračka a nikdo se na ni nebude věšet, aby ji ještě víc zatížil. Taky ji nikdo nepožene do záporných hodnot, protože zatímco já zvedám křivku do výšky namáhavou činností, moje děti ji umí jakoby mimoděk poslat do mínusu jedním ladným kopnutím. Nejuspokojivější ovšem je, že mě u mého sportovního výkonu nebude nikdo vyrušovat. Nikdo na mě nebude mluvit a já se budu moct u drhnutí plísně ponořit do svého vnitřního světa. Nerušené pobyty v této krajině jsou tím, co mi po narození druhého syna nejvíc chybí. Ani minuta klidu.

Andílci jsou v pohybu dokola spo¬kojení. Nechce se mi narušovat vzácnou sourozeneckou rovnováhu, když vím, že za půl minuty budu muset řešit vztek a pláč, ale nezbývá než je zastavit. Mladý pár, který žije pod námi, špatně snáší hluk našich dětí a opakovaně si chodí stěžovat. Naštěstí pro všechny budou dnes děti celý den venku. Pokaždé když odjíždíme, myslím na sousedy a doufám, že jsou doma. Říkám si, jaká by byla škoda, kdyby taky někam odjeli a nemohli si vychutnat vytoužené ticho. Snažíme se odjíždět co nejčastěji. Naši nepřítomnost jim dávám jako odpustek i předplacenku zároveň. Přestože se výprava pomalu dává do pohybu, dřív než stačíme děti definitivně vypravit, bouchá soused něčím kovovým do stoupaček od topení. Okamžitě ve mně hrkne a rozbuší se mi srdce. Není to poprvé, co nás takto upozorňuje na nadměrný hluk. 

Přestalo ho bavit chodit k nám zvonit. Zabouchání je rychlejší, ušetří si otravný osobní kontakt a povinné zdvořilostní fráze. Můj muž zasakruje, jestli si ten debil uvědomuje, že ho slyší celej barák, a vzápětí vyjádří pochybnost, jestli to bylo na nás. Já jsem si jistá, že bylo. Šlo o bezprostřední reakci na nějaký pláč nebo upuštěnou hračku, a přestože se bouchání opravdu nese železnými trubkami od prvního patra až do osmého, nemám nejmenší pochybnost, že je to vzkaz z bytu pod námi. Urychleně kluky vypakuju a moje radost z volného dne je pryč.

Stojím sama v neobvykle tichém bytě a jsem odhodlaná jít si to vyříkat. Mám pocit, že tohle si nezasloužím. Připadá mi to absolutně nedůstojné. Navíc je jasné, že čím jednodušší a méně osobní způsob upozornění budu akceptovat, tím častěji bude přicházet. Nechci trnout při každém kroku, že se to zase ozve. Nechci si odepřít možnost omluvy a vysvětlení. Strašně se mi dolů nechce, ale potřebuju to udělat dřív, než se pustím do práce, jinak nebudu myslet na nic jiného, a to nechci. Přizpůsobím ti náš denní rytmus, dám ti radost svých dětí z pohybu, dám ti poslední výškrabek své energie, když budu dítě konejšit, aby neplakalo tak hlasitě, ale autonomní pochody svého nitra ti nedám nikdy.

O autorce knihy Naháčci:

Dorota Ambrožová (*1994) pochází z Olomouce a vystudovala Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na JAMU v Brně. Debutovala románem Poslední léto (2024).

Tuto knihu Naháčci koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách Luxor.cz