Pérka, drátky, kolečka

Cena: 219 Kč

Co když Mínu dohnalo rodinné prokletí v podobě začínající demence? Jak se vyhnout selhání a zklamání celého divadelního světa? Nadějí může být hereččina sestra, která žije v Paříži, na herecké úspěchy rezignovala a spálila za sebou všechny mosty. Dokážou k sobě sestry najít cestu, nebo budou dávné křivdy a ústrky silnější? A co když je to všechno úplně jinak?

O autorce knihy Pérka, drátky, kolečka:

Martina Málková pochází z Vysočiny, ale už třicet let žije v Praze. Od mládí píše hudební texty pro muzikanty ve svém okolí a se stejně založeným kamarádem už spoustu let spolupracuje na projektu korespondenčního deníku. Do dnešního dne dokončila dvě knihy a třetí právě připravuje. Je autorkou scénáře rozhlasové hry pro děti. Pracuje pro mezinárodní korporaci jako lektor v oblasti rozvoje a vzdělávání dospělých.

Ukázka z knihy Pérka, drátky, kolečka:

„Poslední dobou hodně vzpomínám. Odbíhám v paměti k našim počátkům s Vojtou. K bezuzdnosti a úskokům, kterých jsme se dopouštěli, abychom mohli být spolu. Taky se často vypravuju na výlety do vzdálenější minulosti. Ke své sestře, našemu dětství, rokům na konzervatoři a nimrám se ve svědomí, co a jestli vůbec jsem ji už dokázala odpustit. Většinou mě to znechutí jako rozkousání hořké mandle. Naštěstí můžu ve své hlavě putovat ještě dál, až ke své babičce, po které mám jméno.
Prý byla dojatá, když se jí mí rodiče pochlubili, že mi dali jméno Hermina. Potvrzení tradice, její matka se jmenovala stejně. Později mi ale už jako studentce konzervatoře doporučila, abych v herecké branži používala zkrácený tvar.
„Hermina zní dnes už tak archaicky, moje milá. A taky by nebylo k ničemu, kdyby Hermína Mašlová měla vyvolávat diskuze typu – a mladá, nebo stará? To přece chápeš, ne?"
A já to chápala. Míno mi říkali od malička a i Jole jen velmi vzácně někdo řekl Jolano.
„Mína Mašlová, no podívej, jak to pěkně vypadá," pochvalovala si babička nad programem absolventského představení.
„Vypadá to stejně pěkně jako sama herečka," přidala se s lichotkami maminka. Přisedla si na loketní opěrku babiččina křesla.
„A jak bude příští rok v programu vypadat Jolana Mašlová, taky pěkně?" přisedla si do křesla ke mně sestra. „Nebo bude lepši Jola?"
„Ty hlavně přestaň školu flákat, nebo bude Jola Mašlová pěkně vypadat akorát tak v seznamu vyloučených," napomenula ji babička s hranou přísností.
„Nebo u nás v knihovně,“ přisadila si dobrosrdečně maminka.
„Číst umíš…"
„Pche, to zrovna."
„Šikovná knihovnice se vždycky hodí. Je to moc hezká práce," zkouší si maminka v žertu nábor nových pracovníků.
„No, to ani omylem," brání se Jola a já se ji posmívám.
„Kdyby sis mohla vybrat," zeptá se maminky, „byla bys raději knihovnice, nebo herečka?"
„Biletářka a potom knihovnice, tak jak to mám."
Jola se zatváří nespokojeně. „Co ty, ségra? Herečka, nebo knihovnice?"
„Proč se ptáš tak blbě? Pérka, drátky, kolečka…"
„… bude z tebe herečka… máš recht. Ze mě taky."
„To ještě uvidíme."