Zuzana Pospíšilová - Pohádky pod polštář

Název knihy: Pohádky pod polštář
Autorka: Zuzana Pospíšilová
Nakladatelství: Portál
Vázaná vazba
Formát: 165 x 215 mm
Rok vydání: 2012
Počet stran: 144
Cena: 265 Kč
 
Knižní soubor pohádek zahrnuje osm tematických okruhů, jsou zde pohádky jak pro chlapce, tak i pro děvčátka. Některé pohádky jsou ze světa zvířat, další ze světa pohádkových bytostí, ale nechybí také pohádky ze školky, ve kterých se prolíná reálný svět dětí a prostředí blízké dětem se světem fantazie.

Jednotlivé pohádky na sebe nenavazují, dítě si tedy může pokaždé vybrat k poslechu, případně ke čtení libovolný pohádkový příběh. Svým rozsahem odpovídají pohádky možnosti předčítat je před spaním. Jsou určeny dětem přibližně od 3 do 8 let. Knihu mohou využít jak rodiče, tak i učitelky v mateřských školách nebo knihovny při práci s dětskými čtenáři. Pohádky doplnila kouzelnými ilustracemi mladá slovenská grafička a dizajnérka Katarína Ilkovičová.

O autorce:

Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka, pracuje ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením v Ostravě, je matkou dvou dětí. Píše pohádky a básničky pro děti, které publikuje knižně a v časopise Sluníčko. V Portálu vydala knihy Pohádky před spaním, Domeček pro šneka Palmáce, Školní detektiv, Školní strašidlo, Veršovaná encyklopedie, Máš nadání na hádání, Hádám, hádáš, hádáme, Hádanky a hříčky nejen se slovíčky, Poznáváme písmenky.

O skřítkovi Smrkáčkovi
Ve smrkovém lese vyrůstalo mnoho smrků, ale jeden z nich byl nejvyšší. A právě v tom nejvyšším smrku měl domeček skřítek Smrkáček. Jméno Smrkáček dostal nejen podle toho, že bydlel ve smrku, ale hlavně proto, že měl často rýmu a nudli u nosu. Zapomínal nosit kapesník a ještě ke všemu nerad smrkal. Jak už to tak bývá, časem si na rýmu prostě zvykl.

Jednoho dne měli skřítkové v lese bál. Sešli se na něm úplně všichni. Kapela hrála na pařezové bubínky, kapradinové housličky a bezové flétničky. Pánové vyzývali dámy k tanci a skřítčí dámy v mechových střevíčkách a šatech z lesních kvítků tancovaly na paloučku jako opravdové víly. Ani skřítek Smrkáček nechtěl zůstat pozadu. Vyhlédl si krásnou slečnu ve žlutých šatech a hned se jí nabízel k tanci:
„Můžu s tebou fansovat?“ zeptal se s plným nosem.

Opět měl rýmu, ale vůbec se nevysmrkal. Smrkáček netušil, že oslovil zrovna skřítčí slečnu Jehličku. Své jméno dostala hlavně proto, že dokázala svými slovy pěkně popíchnout. Přesně jako ostrá jehlička. Samozřejmě, že rozuměla, co jí chtěl Smrkáček říci, ale schválně ho chtěla urazit. Taková dáma přece nebude tancovat s někým, komu věčně teče z nosu, a tak nahlas vykřikla: „Cože? Ty se mnou chceš fackovat? No to je nestoudné!“
Začala křičet tak, že i kapela přestala hrát. Když bylo ticho, že by ani borůvku nebylo slyšet spadnout, uražená Jehlička všem oznámila, že se s ní ten skřítek s nudlí u nosu chce fackovat. A to ona jako dáma přece nestrpí.

Všechny oči se v tu ránu zabodly do Smrkáčka. Chudáček! Měl pocit, že se musí hanbou propadnout. Otočil se a utíkal pryč. Doběhl až k malé studánce. Posadil se, hlavu složil do dlaní a plakal. Najednou se za ním z křoví vynořila docela milá skřítčí slečna. Neměla na sobě plesové šaty, ale jen obyčejnou zástěrku.
„Proč tady tak pláčeš?“ zeptala se zvědavě.
„Když já mám strašně velkou rýbu a nechci ji mít,“ odpověděl Smrkáček a teprve teď ho napadlo, že by se mohl vysmrkat. Kapesník u sebe neměl, tak se vysmrkal do lopuchového listu.
„Tak ji hoď do studánky. Ve studánce ještě žádnou rybu nemáme,“ poradila mu roztomilá slečna, které říkali Voděnka.

Skřítek se chytil za hlavu: „Nejseb k ničebu! Nikdo bi nerozubí! Ach jo!“
Teprve teď to bylo Voděnce jasné. „Ty máš rýmu a chceš se jí zbavit, že jo?“
Smrkáček zbystřil. Pokýval hlavou, a když viděl, že mu Voděnka rozumí, hned jí své trápení vysvětlil:
„Chtěl jseb si zafanfovat na plefe s Jehličkou a ona si myslela, že jí chci nafafkovat.“
Voděnka chvíli přemýšlela, než to konečně pochopila.
„Ona myslela, že jí chceš nafackovat?“ zasmála se.
Smrkáček se taky rozzářil. Poprvé v životě mu někdo rozuměl.
„Víš co? Já ti od té rýmy pomůžu. Už jsi zkoušel odvar z heřmánku?“ Skřítek přikývl.
„A odvar ze smrkových jehliček?“ ptala se dál Voděnka.
„Já jsem Sbrkáček a bydlíb na sbrku, ale odvar jsem nezkoušel.“

Voděnka se pustila do práce. Nabrala vodu ze studánky, namočila do ní smrkovou jehličku a pár květů heřmánku a dýchla do ní skřítčí kouzlo. Pak nakapala Smrkáčkovi do nosu pár kapek.
„Ale musíš také pořádně smrkat!“
Smrkáček si kýchl jako při pořádné bouřce, vysmrkal se a bylo rázem po rýmě.
„Děkuji ti, Voděnko,“ děkoval skřítek.
„A nemrzí tě, že sis nezatancoval?“ špitla Voděnka.
Skřítek se zamyslel a pak řekl: „Mrzí, ale když si se mnou teď zatancuješ ty, už mě to mrzet nebude!“

A tak si ti dva šťastně tancovali u studánky až do setmění. Vůbec jim nevadilo, že místo kapely jim do rytmu šustí jen větvičky a lístečky. A protože v sobě našli zalíbení, dostal smrkáček nápad. Přesadil svůj smrk ke studánce, aby mohli být pořád spolu.
Od těch dob už Smrkáček rýmu neměl. A když mluvil, každý mu dobře rozuměl.

Knihu Zuzany Pospíšilové Pohádky pod polštář můžete koupit v knihkupectví nebo na internetu v nakladatelství Portál.