Vyvolávaný porod na ambulantním křesle

Moje čekání na porod snad nebralo konce. Měla jsem těhotenskou cukrovku a stále jsem přenášela a mému miminku se pořád nechtělo ven. A tak dle rozhodnutí lékařů, přišlo očekávané umělé vyvolávání (hrozila nám větší porodní váha).

K odpoledni mne manžel doprovodil do porodnice s tím, že vyvolávací tabletku dostanu k večeru a porod přijde snad druhý den dopoledne/odpoledne a nemusí ani hned zabrat a možná mi budou druhý den dávány další tabletky na vyvolání. Manžel byl tedy na pokyny lékařů vyslán domů s tím, že jak to přijde, hned volám. Okolo šesté hodiny večer mi byla dána tedy ona tabletka, která mi měla brzy přivést dítko do náručí. Poté jsem si šla na pokoj lehnout a snít o vysněném děťátku. Zhruba před devátou hodinou mi začalo být hrozně zle od žaludku, neustále jsem chodila zvracet a měla jsem i střevní potíže. Sestřička moc na moje urgence nedala – měla jsem si lehnout a zkusit spát, že je to jen důsledek té tabletky, ale jak jsem mohla spát? Křeče jsem cítila každé 2-4 minuty! A pořád a pořád jsem musela „lítat“ na záchod. Ach, já tam byla za tu noc snad tisíckrát…

vyvolávaný porod V jednu hodinu v noci jsem si u sestry „vydobyla“, aby mne poslala k porodním sálům na monitor, který ničemu zatím nenasvědčoval, tak jsem byla zpět poslána na pokoj. Byla jsem tak moc unavená a nevěděla co si počít a tak jsem prostě jen „zatla“ zuby. Okolo páté hodiny jsem byla povolána opět na monitor (už potřetí) a poté mne prohlédla sestřička a oznámila mi, že jsem na 3 cm otevřená. V duchu jsem si hned řekla: Sláva, už mne nebudou zazdívat a budu brzo rodit! Ale sestra mi moje nadšení slovy, že si ještě počkám několik hodin, dokonale uzemnila. Tak jsem se opět vrátila na pokoj, na místo na porodní sál, které byly stejně všechny plné. Naštěstí se mnou v tu noc na pokoji zrovna nebyla žádná jiná maminka, tak jsem aspoň měla trochu „klid“ a soukromí.

Vydržela jsem tam pouze půl hodiny a šla opět žádat, aby se mnou něco začali dělat, že mám bolesti opravdu šíleně vystupňované. Otrávená sestřička mne tedy opět s velkou nelibostí poslala na monitor. V ruce jsem svírala vaničku na zvracení, druhou jsem se držela opěrátka židle a snažila se na ty moje bolesti nemyslet. Samozřejmě se to nedalo. Jak se objevila sestřička, okamžitě jsem ji začala prosit, ať mne z toho monitoru odpojí, že už to nemůžu vydržet. Ta byla velmi pohotová a hnala mne do ordinace na příjem na křeslo na prohlídku a s údivem zahlásila: Vy rodíte! Musíme odrodit tady, sály máme stále ještě plné a odběhla si pro potřebné věci. Zůstala jsem na křesle, na tom nejobyčejnějším a starém křesle, žádný luxus co měly maminky na porodních sálech a sama bez manžela, kterému jsem neměla ani šanci zavolat, když jsem na samotný porod měla ještě spoustu času...

Bylo docela zajímavé sledovat, jak v moment, kdy jsem se dostala na porodní křeslo, mi téměř přestaly ty hrozné až mučící bolesti. Pokyn tlačte v kontrakci mi byl k ničemu, jelikož jsem už ani nepoznala, že mám zrovna kontrakci, jen jsem vnímala, jak se mi třepají obě nohy, zimou, nervozitou, vyčerpáním. Tak jsem začala na pokyn sestřičky tlačit, kdy jsem chtěla a jen jsem se smála, že ani nevnímám kontrakce. A tak poté, co jsem se ještě ujišťovala u porodní asistentky, jestli už to netrvá nějak moc dlouho, jsem konečně přivedla na svět v 6:33 ráno krásnou a hlavně zdravou holčičku vážící nakonec pouhých 2,5 kg. Druhá sestřička mi ihned nabídla přiložení miminka k tělu a já i s obavou a strašákem od své mámy, která několikrát vyprávěla, jak mě po porodu viděla celou fialovou a opuchlou s šišatou hlavou, přijala s nadšením a poprvé jsem uviděla to pro mě nejkrásnější růžovoučké a voňavé miminko s pár vlásky na hlavince a úžasnými mini prstíčky.

Takhle tedy přišla na svět moje Gábinka, shodou okolností i za přítomnosti dvou stejnojmenných asistentek a mě, též Gabriely. Nebylo to zrovna dle mých představ, porod na ambulantním křesle nic moc, ale na druhou stranu docela unikátní, sepsaný porodní plán mám schovaný jen na památku, bez utěšujících léků, bez tatínka, který ani nevěděl, že se už dere na svět, po křečích trvajících okolo devíti hodin a dokonce absolutně bez křiku, který se ozýval z porodních sálů okolo, a to jsem měla obavu, že všechny maminky přeřvu.

Můj porod nepatřil zrovna mezi ty nejideálnější, ale řeknu Vám jedno – nikdy, ale nikdy toho nebudu litovat a už od doby hned po něm se velmi těším, jak na svět přivedu bratříčka nebo sestřičku té mojí nyní už desetiměsíční cácorce a to i kdybych si tím stejným měla projít znovu, projdu a moc ráda! I když bych samozřejmě raději klidnější průběh a hlavně, aby si ho „užil“ i můj manžel. Není totiž nic krásnějšího než takové nádherné stvoření vlastními silami přivést na svět a nyní se dívat, jak roste. Vidět ta čistá nevinná očička, jak se k Vám schoulí do náruče a cítit jeho lásku. Přeji všem maminkám, co nejklidnější a nejpohodovější porod a pak si plně užít tu neuvěřitelnou radost i útěchu po něm. Ta bolest, která k tomu více či méně přirozeně patří, není přeci to, co si z porodnice odnášíme...

Gabrielkas - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete